Ostrava zažila koncert fenomenálního argentinského tenoristy Josého Cury

Přicházím do haly a hledám své místo. Nakonec to není tak zlé, zorientuji se kupodivu lépe než v Gongu a usedám. ČEZ Aréna se pomalu, neochotně zaplňuje. Publikum je spíše starší, což mne docela překvapuje. José Cura je prý velký šoumen, jeho způsob komunikace s posluchači je svěží a zábavný.

Krátce po sedmé hodině světla pohasnou a vše se postupně ztišuje, až na jednoho diváka, který sedí přímo za mnou a povídá své ženě: „Řekni mi, proč ta Ostrava má v tym znaku ty tři vykřičniky? To nechapu!“ Po chvíli přichází orchestr opery Jihočeského divadla. Hráči se podle koncertního mistra houslí ladí, což zmíněný divák s pýchou znalce komentuje: „Komorni a“, načež jej manželka okřikne: „Ticho!“ Pak už je skutečně klid a přichází dirigent Mario de Rose, na kterého diváci nedočkavě čekají více než minutu.

V úvodu zazní prolog a intermezzo z opery Komedianti Ruggiera Leoncavalla. Během hry orchestru se vynoří ze zákulisí toužebně očekávaný José Cura a zazpívá s mikrofonem v rukou Árii di Canio. Jedná se o árii hlavní postavy této opery, která zaznívá na konci prvního dějství.

Pěvec José Cura se procházel také mezi diváky. (Foto: Aleš Honus)

Cura se během zpěvu prochází mezi lidmi, jako by se s nimi seznamoval. Někde se zastaví a usměje se na sedící diváky, jinde stiskne někomu na pozdrav rameno. Sympatické gesto. Bohužel se na pódiu dlouho neohřeje. Hned po potlesku, kdy přivítá ostravské publikum větou „Dobrý večer“, se omluví: „My czech is very limited.“ A pozve na pódium mladou bratislavskou sopranistku Lindu Ballovou, která přebírá otěže a zpívá árii z téže opery.

Po tomto krátkém vystoupení obou hlavních protagonistů večera, přichází blok ve znamení hudby Giuseppe Verdiho. Vrcholem je bezesporu árie Dio, mi potevi scagliar z opery Otello. José Cura do dramatického výstupu vloží veškeré emoce, intonačně s přehledem zvládne vysoký hraniční tón b¹. Hra orchestru však je nemastná neslaná, ačkoli je dirigent De Rose burcuje k eruptivnější dynamice, nic moc se neděje. Škoda. Koncert ještě ani pořádně nezačal a už José Cura avizuje přestávku. Tak snad mne druhá polovina přesvědčí víc.

Z koncertu tenoristy Josého Cury v Ostravě. (Foto: Aleš Honus)

O přestávce se dávám do řeči s diváky. Řada z nich si stěžuje, že není natištěn žádný program. A protože koncert nikdo neuvádí, neví, co se vlastně hraje. Já jsem něco jako program (seznam skladeb jak jdou po sobě) dostal, tak jim jej půjčuji a jde z ruky do ruky. Bohužel jim musím dát za pravdu. Ne každý návštěvník takové masové kulturní akce je operní fajnšmekr a odvodí si všechny skladby podle paměti. Je to o to větší škoda, protože to mohli pořadatelé večera vyřešit využitím obrovské obrazovky za pódiem, která během hry snímá sólisty i orchestr. Stačil by jen titulek, co se právě bude hrát. Nebo chtějí návštěvníci koncertu za nemalé peníze tak mnoho? Hlavně, že je k dispozici pivo a teplý párek.

Druhá polovina začíná v radostnějším duchu. Árie Giacoma Pucciniho rozehřívají publikum na provozuschopnou teplotu a sem tam se ozve i nějaký pochvalný výkřik. Pravda je, že Cura i Ballová se už teplotně aklimatizovali, i orchestr začal hrát o třídu výš (kromě faux pas v E lucevan e stelle, kde sólovou introdukci violoncellista intonačně příliš nezvládl).

Srdce diváků si však Cura získal nejen nádhernou barvou svého obdivuhodně širokého hlasového rejstříku, ale i svým chováním. Celý večer vystupoval jako obyčejný muž z ulice, jako nějaký dobrý přítel, kterého jste léta neviděli. Trousil vtipy, své árie si užíval. Běhal, dvořil se Ballové – prostě byl v pohodě a ta se přenesla i na posluchače. Když pak v závěru přidal i dvě neoperní písně mexického hitmakera Armanda Manzanera – Somos novios a Ésta tarde ví llover – bylo takříkajíc vymalováno.

To ale nebylo vše. Potom se José Cura vrátil na pódium – s kytarou. Sedl si na zem, bez problémů se podle prvního houslisty naladil a zahrál Yesterday. Bylo to úchvatné, slyšet jeho civilní, přirozený hlasový projev a překvapivě velmi dobrou kytarovou hru v doprovodu smyčcové sekce orchestru.

Cura dokázal, že není jen excelentní zpěvák, ale skvělý, citlivý a zábavný člověk a obrovský muzikant. Nebyl jsem jediný, kdo si to uvědomil, protože se celá ČEZ Aréna zvedla na nohy a odměnila umělce bouřlivým potleskem.

Večer by mohl klidně skončit a bylo by to stejně krásné. Protagonisté však měli v rukávu ještě dva trumfy. Tím prvním byla árie Lindy Ballové, která z počátečních rozpaků dokázala vytvořit úchvatný, dramatický a precizní výkon. Ballová jako svou poslední skladbu zazpívala Dvořákovu árii Měsíčku na nebi. Nedávno jsem stejnou árii poslouchal v podání oslavované hvězdičky Pretty Yende a musím uznat, že ji Linda zvládla lépe!

Druhým trumfem bylo poslední číslo večera. Fenomenální mistr Cura zazpíval co jiného než Pucciniho Nesum dorma. A zazpíval ji takovým způsobem, že se ČEZ Aréna málem zbořila. Argentinský zpěvák předvedl v Ostravě, že světového umělce v žádném případě netvoří jen technika, ale také inteligence, vzdělání, schopnost stylové plurality a přirozenost. Curovi byla celý večer jakákoli manýra vzdálena. Když publikum moc plácalo, mávl rukou, že už toho potlesku bylo dost. Já mu děkuji a mávám na pozdrav, řka, že takových umělců jako on, nebude nikdy dost!