Výkřik z písmen za Ostravicí a studentský přetlak aneb Osm výstav za jediný týden

Pedagogičtí bardi z Fakulty umění Ostravské univerzity blahého času zastávali názor, že student výtvarné školy nemá vystavovat mimo půdu fakulty. Jedině při kolektivních školních výstavách, které výtvarné veřejnosti občas ukazovaly, co se mezi studenty takříkajíc navařilo. K výjimkám samozřejmě docházelo, nicméně jen po pečlivém zvážení koncilia, které rozhodlo, zda ten či onen údajně mimořádný výtvarný talent může opravdu reprezentovat dobré jméno své alma mater. Býval tu ctěn názor, že student je mistrův učeň a bez výučního listu nelze na vlastní pěst nabízet učňovské výrobky. Studium bývávalo intimním hledáním osobitého výtvarného názoru, nikoliv honbou po galeriích a výstavních prostorách roztodivné úrovně.

Doba se mění a poslední dekáda už popisovaná pravidla příliš nedodržovala, k čemuž přispěl i autor tohoto textu, jenž několika studentům ostravské Fakulty umění uspořádal autorské výstavy v Galerii Červený kostel i v Galerii Rubrum. Pokaždé ale s jistými obavami, že narušuje ustálené řády a předčasným adorováním začínajících umělců může jejich výtvarný vývoj i poškodit, jak mu to kdysi kladl na srdce například malíř a pedagog Daniel Balabán. Tentýž pedagog nicméně ve středu zahájil výstavu svému studentovi Václavu Buchtelíkovi v kavárenské galerii Sádrový ježek. Čas totiž oponou řádně trhl a co bylo dříve ukryto v ateliérech umělecké školy, to jen dnes permanentně prezentováno.

Z výstavy studenta Václava Buchtelíka v Sádrovém Ježkovi. (Foto: Ivan Mottýl)

Václav Buchtelík, jenž Fakultu umění studuje čtvrtým rokem, naštěstí svému učiteli ostudu nedělá. Dobře odkoukal mistrovy tahy štětcem, jeho práci s barvami i způsob výběru témat. Když ale Buchtelík namaluje na plátno třeba skelet někdejšího rozestavěného Krajského výboru Komunistické strany Československa, jenž podnes stojí naproti Domu kultury města Ostravy, je to pořád jen budova. Byť jsou barvy namíchány pochmurně, obraz nevyvolává žádné hlubší emoce, prostě je to jen dobře zvládnuté řemeslo, což je u studenta čtvrtého ročníku vlastně povinnost.

Balabán rovněž miluje témata, v nichž lze hledat jistý druh rozkladu či obdiv k periferii města, nicméně do každé takové malby dokáže navrstvit i něco navíc, co s divákem galerie okamžitě zatřese. A není vůbec nutné definovat, co to vlastně je. Mistr umí zaútočit i na lidské podvědomí, což je majstrštyk, jenž ale po učedníkovi nemůže nikdo chtít.

Buchtelík sice ze Sádrového Ježka vyhnal pseudomalíře, jejichž obrazy splňovaly maximálně kritéria pro rádoby zadumané kavárenské dekorace, jenže nastolil jiný problém. Musí se Ostravané skutečně nutně seznamovat s dílem téměř každého studenta Fakulty umění a ještě sledovat jeho umělecký vývoj? Proč ne, říká jeden hlas. Umění je jeden velký jarmark a kvalita se mezi kolotoči a cukrovou vatou prosadí sama. A proč ano, oponuje druhý hlas. I vizuální umění musí přece vyzrávat jako hrozny a na stěny galerií patří jen vína s přívlastkem, nejlépe však výběr z bobulí.

Další studenti Fakulty umění se tento týden představili v Galerii 1_7, kterou tvoří výlohy hroutícího se obchodního domu Ostravica – Textilia. V tomto případě však nešlo o solitérní studentský výkřik, nýbrž o projekt pod patronací pedagogů z intermediálního ateliéru. Denisa Fialová a Jiří Surůvka vytvořili se svými studenty výmluvný pouliční manifest definovaný do sedmi písmen: Bordelo.

Výkladní skříně v zadní části Ostravice-Textilie zaplnila písmena. (Foto: Ivan Mottýl)

Co výloha, to litera, a to více či méně zakódovaná. Surůvka třeba jen lehce upravil nákupní tašku z nějakého amerického hypermarketu, aby tvarem připomínala písmeno D.

Nejpodstatnější je ale apel, který u ruiny Ostravice prostřednictvím vystavených prací zaznívá: Ostrava je jeden velký bordel, když dopustila zkázu jednoho z nejkrásnějších historických obchodních domů. Skutečný bordel, smetiště nahrnuté pod lešením jen pět metrů od galerie 1_7, pak celému vzkazu dává ještě emočnější rozměr. „Takhle tu teda žijeme,“ zní sakra bolestné zjištění, které si na téhle výstavě nelze neuvědomit.

Také v Industrial Gallery se tento týden představil umělec spojený s ostravskou Fakultou umění. Výtvarník Julien Morel z francouzského Saint-Étienne totiž před dvěma lety spolupracoval se studenty Fakulty umění na projektu brownfieldu Vítkovic a výsledky práce předvedl na společné výstavě Černobílé Vítkovice v Cooltouru. Morel přivezl industriální objekty nakreslené do architektonických plánů, technických knih, map či návodů k použití. Neurazí, nicméně nepřesvědčí.

Výstava v Industrial Gallerii představuje díla Juliena Morela. (Foto: Ivan Mottýl)

Nápad je to starý jako koláž samotná a v zemi Jiřího Koláře musí být umělec hodně ostražitý, aby nebyl označen jen za slabý čajíček, za odvar z již dávno vytvořeného. Možná by to byly hezké ilustrace pro výroční zprávu Vítkovických železáren nebo do sborníku ostravské industriální poezie, na autorskou výstavu v galerii, která se vydává za prestižní výstavní prostor, je to ale trochu málo.

Všechny tři vylíčené výstavy však spolu zvláštně korespondují a nějak se dotýkají ostravského genia loci. Autor tohoto textu zrovna leží v raných dílech Bohumila Hrabala a popisované výstavy zvláštně korespondují s moderním uměním prvé půle 20. století, které Hrabal tolik ctil. Surůvka se svými studenty vlastně vytvořil dadaisticko-surrealistickou instalaci, Buchtelík se obrazy z periférie přihlásil ke Skupině 42, přičemž na pomezí obou proudů se pohybuje i Morel.

A ještě závěrečná rekapitulace. Od pondělka se v Divadle Antonína Dvořáka představuje Aleš Hudeček a v Galerii Dole Jakub Janovský. V úterý došlo na Denisu Fialovou, Jiřího Surůvku a další v Galerii 1_7, do galerii Lauby v Ostravském muzeu dorazil Patrik Kriššák, zatímco v Industrial Gallery se objevily koláže Juliena Morela. Ve středu se Ostraváci dočkali Jana Šerýcha v Galerii Města Ostravy PLATO a Lucie Jindrák Skřivánkové v Galerii Kruh, přičemž veletrh barev ukončily v sobotu v klubu LES obrazy Dominiky Michailidu.

Výtvarnému umění zdar! A dost možná by se dalo zvolat i „Výtvarným uměním k trvalé invaliditě“, neboť co vernisáž, to nejedna sklenka vína.