Kytarista Dobson, jehož klip si našlo 15 miliónů lidí, vystoupil v Parníku

Andy McKee, Don Ross, Daniel Voth, Michael Chapdelaine, Calum Graham. Znáte ta jména? Pokud ne, věřte, že se s nimi brzy někde setkáte. Tyto akustické kytaristy si vybral kytarový label a společnost Candyrat records. Jejich videa patří na kanálu Youtube k nejpopulárnějším vůbec. Všechny spojuje jedna věc: vlastní osobitý styl, využívají finger picking, různé smyčky, loopery a všelijaké kytarové efekty. Na kytaru hrají tak trochu jako na bicí: různými poklepy na desku, hranu, kobylku vytvářejí barevné perkusivní doprovody.

Úterní večer v Parníku měl zvláštní, křehkou atmosféru. Jinak nedokážu popsat pocit, který jsem cítil minimálně první polovinu představení. Přijel umělec, kterého si lidé našli na internetu a přišli tak trochu ze zvědavosti. Vzájemný ostych byl očividný dost dlouho, publikum v Parníku na kanadského kytaristu reagovalo z počátku vlažně a svým emocím popustilo uzdu až v samotném závěru koncertu.

Dobson ukázal, co všechno se dá na kytaru zahrát. Jeho pravá ruka fungovala bezchybně jako perpetuum mobile. Originalita jeho stylu spočívá v rozdělení funkcí prstů. Palec a ukazováček vytvářejí v rychlých notových hodnotách melodickou basovou linku – takový pořád stejný kolovrátek. Prostředník a prsteník do toho současně hrají melodii – nejčastěji v terciích. Když se tahle technika vypiluje, vznikne neobyčejně masivní, komplexní zvuk simulující hru dvou kytar dohromady. To je ta lepší stránka věci. Ta horší je, že se tímto stylem zabetonuje v pasti stále stejných postupů. Což se nevyhnulo ani Dobsonovi.

Kanadský kytarista v první půlce koncertu zahrál své největší hity. Jeho technika byla bezpochyby fenomenální. Originální styl hraní se však dost brzy oposlouchal a vzhledem k specifickému otevřenému ladění kytary mi po několika skladbách začaly nápady splývat. Nehledě na to, že při náročné technice se z melodií a témat jeho kompozic vytratily rytmické nápady a melodická invence jako pára nad hrncem. Je to logické – při náročnosti takového stylu mu prostě na melodii moc prstů ani času nezbývá. Brkne to, co mu daná struna v daném okamžiku nabízí.

Hudba, kterou Dobson skládá, by se dala nazvat jako techno acoustic. Kanadský kytarista nejvíc čerpá z techno hudby devadesátých let a z hudby sloužící jako podkres počítačových her. Když máte poslouchat takové skladby celý večer, chce to trochu hroší kůži. V Parníku to naštěstí zachránila jeho virtuózní technika a skromný, sympatický lidský projev. Hraní jej očividně bavilo.

Ve druhé polovině koncertu Dobson předvedl hru s doprovodem samplů. Pustil si vždy rytmický podklad, kde měl nahrané i doprovodné kytary a do toho hrál. Podklady bicích byly zvukově docela nevkusné, přehulené a Dobson do nich hrál melodické postupy vypůjčené z progresivního rocku a metalu. Bez ladu a skladu. Bez invence přehrával svou techniku, tak jako kytarista před hraním přednesů rozcvičuje prsty na stupnicích. Tato část jeho vystoupení byla jednoznačně nejhorší a bohužel ukázala, že to s jeho estetickým cítěním a hudební představivostí není tak úplně v pořádku.

Naštěstí se v závěru vrátil ke hře prstýnky, odložil trsátko a zahrál opět stylem, který mu nejvíc sedí. Jeho nejpopulárnější skladba Time, využívající originálně delay efektu byla perfektní. Dobson byl rytmicky naprosto precizní. Zvuk obou jeho akustických kytar byl moc příjemný. Až odloží virtuózní techniku a doprovodné kolovrátky a začne se víc zabývat melodií a harmonií, možná mu na Youtube přibude ještě víc fanoušků, než dosud má. Talent a schopnosti mu k tomu rozhodně nechybí.