Slzavý Oněgin slavil stou reprízu. Kdo ještě neviděl, šanci má už jen jednou

Na reprízu s pořadovým číslem 100 přijel překladatel Milan Dvořák, který se po představení zúčastnil besedy s diváky v suterénu divadla. Na besedě nechyběli ani představitelé hlavních rolí, kteří prozradili, jaké to je žít sedm let s nejslavnějšími postavami ruské literatury.

„Zrovna jsem si dnes uvědomila, že je neskutečně krásné, když se podaří hrát stokrát něco, co člověk miluje a čemu věří. Je to neuvěřitelné. Inscenace prošla různými proměnami. Rámec zůstal stejný, ale má jiný odstín. Jsem ráda, že se pořád vejdu do kostýmu a že mi ještě někdo pořád věří,“ svěřila se publiku Tereza Vilišová, čerstvá držitelka Ceny Alfréda Radoka.

Doplnil ji kolega Lukáš Melník, který v představení podle veršovaného Puškinova románu hraje postavu Lenského. „Sedm let je dlouhá doba. Člověk stárne, to je samozřejmé, tím získává novější názor. Pokaždé musí najít něco, co jej zaujme i v těch mantinelech daných režisérem.“

Na jubilejní reprízu přijela i bývalá dramaturgyně divadla Ilona Smejkalová, která má na zařazení titulu na repertoár divadla velký podíl.  „Když jsme připravovali inscenaci Evžena Oněgina, tak jsme nevěděli, jestli si máme napsat vlastní dramatizaci románu. Existovala dramatizace Jaroslava Janovského, ale nám se zdála v některých místech trošku archaická, tak jsme nakonec udělali kompilát. Do původní dramatizace jsme začlenili zbrusu nový překlad Milana Dvořáka,“ řekla už při zahájení sté reprízy přímo z jeviště.

Inscenace podle ní doznala od své premiéry určitých změn a diváci se o tom mohli sami přesvědčit. Z původní groteskní nadsázky, která stále nechybí, se v mnoha místech stává ještě více srdcervoucí drama. Když se Taťána vyznává z citu k Oněginovi, atmosféra napětí a tužby by se v sále dala krájet. Publikum přestává i dýchat, jenom Tomáš Dastlík skřípe černým fixem, když píše sáhodlouhé vyznání po sněhobílých kulisách.

„Pro mě bylo nejšílenější to, že jsme všichni o sedm let starší a na inscenaci to jde vidět v dobrém i ve zlém. Ale spíše v dobrém, protože mám pocit, že všichni během těch sedmi let dospěli a zatímco na začátku to byla stylizovaná inscenace, tak dnes je mnohem psychologičtější. Kdyby tady byl režisér Honza Mikulášek, tak by byla stejně dojatý jako já,“ řekla pro Ostravan.cz dramaturgyně Smejkalová.

Hojně zaplněný sál suterénní Márnice byl po představení svědkem pozoruhodné diskuse s překladatelem Milanem Dvořákem, který prozradil peripetie ze zákulisí překladu Evžena Oněgina. Mimo jiné odpovídal na otázku, zda text z 19. století nějak neupravoval, protože se jedné divačce na premiéře zdál až moc moderní. Kupodivu jej prý neupravoval, naopak šel po jeho jádru. Některé texty jsou podle něj prostě až obdivuhodně nadčasové nebo současné i po staletích.

Milan Dvořák se na text inscenace nebývale soustředil už jen proto, že nedávno přišel o zrak, ale ani to mu nebránilo si bezručáckého Oněgina vychutnat. „Poetický text se umocňuje živým lidským hlasem, do té doby to jsou písmenka,“ uvedl Milan Dvořák.

Není žádná náhoda, že Oněgina řada z přítomných diváků viděla po druhé nebo dokonce po třetí, co je to ale proti sedmi letům hereckého života této výjimečné inscenace, která se bude hrát už jen jednou. A naposledy. „V dubnu bude derniéra, Sylvii Krupanskou totiž čekají mateřské povinnosti a Tereza Vilišová opouští divadlo. Sice nás to bude všechny mrzet, diváky zvlášť, ale není špatné loučit se s inscenací, která je v tak dobré kondici jako právě Evžen Oněgin,“ uzavřela Smejkalová.