Posluchači byli sešviháni bičem Janáčkova komorního orchestru

Kdyby proběhla nyní soutěž Nikdo není dokonalý a pan Krampol by se někoho na ulici zeptal, kdo byl Bach, nebo Vivaldi, možná bychom byli příjemně překvapeni četností správných odpovědí. Jak aktuálně dokáže barokní hudba k dnešku promlouvat, ukazuje beznadějně vyprodaný pražský cyklus Baroque Opera Stars Václava Lukse, každé revitalizované provedení barokní opery či návštěvy světových sólistů se specializací na starou hudbu.

Vivaldi, Telemann a Bach patří skutečně k nejznámějším skladatelům období baroka. Všechny tři spojuje několik atributů: Byli neuvěřitelně aktivní. Napsali několik set skladeb. Jejich dílo je vzácně vyrovnané, kompozičně se dokonce vzájemně doplňují. Vivaldi byl nejpřirozenější, spontánní melodik, Telemann dokázal zaujmout barvou svých skladeb a Bachovo kontrapunktické mistrovství zkrátka nemělo a zřejmě ani nebude mít rovnocenného soupeře.

Janáčkův komorní orchestr s uměleckým vedoucím Jakubem Černohorským zahájil koncert Vivaldiho Koncertem pro hoboj a smyčce C dur. Sólového partu se ujal Vilém Veverka. Jeden z nejlepších českých hobojistů mne od prvního okamžiku, kdy vstoupil na pódium, málem zhypnotizoval. Tak předně jeho úklona publiku byla skoro až k zemi. Taková pokora, že jsem se až zastyděl.

Ale jeho hra! Ztratil se v monumentálním nadčasovém hudebním baroku, vypadalo to, že se povznesl nad reálnost přírodních zákonů a sil, nad tektonickou skutečnost skladby. Při pianissimech se přikrčil k zemi, v crescendech rostl a zvětšoval se. Na orchestru – zejména na vedoucím Jakubu Černohorském visel očima, chvílemi se neudržel a dirigoval si volnou rukou tempo. Byl jednoduše hudbou úplně pohlcen a bylo fascinující být u toho a užívat si jeho naprosto bezchybné, precizní a oduševnělé pojetí sólového partu.

Telemannův koncert před začátkem zdržela malá technická závada. V pauze mezi skladbami bylo slyšet nějaké pískání vysoké frekvence, do kterého ještě zdálky prosakoval jakýsi hovor. Byla to vybuzená vazba nahrávacího systému, protože koncert se natáčel. Ale sólista Veverka nezačal hrát, dokud se to neztišilo. Neřekl ani slovo, jen gestikuloval, že takhle to zkrátka nepůjde.

Třetí kompozicí byl Smyčcový kvartet č. 2 „Z Opičích hor“ Pavla Haase. Tuto skladbu, jež upoutá zvláštní charakteristikou v názvu, znám léta. Zaujala mne už kdysi dávno, když v rádiu hlasatelka vysvětlovala, že Haas byl Janáčkovým žákem a že od hukvaldského mistra v mnohém čerpal a opičil se. Naštěstí nic z toho není pravda. Pravdou možná je, že v Haasem, jehož život vyhasl v osvětimské Gehenně, česká hudba ztratila jeden ze svých největších talentů 20. století. Tak osobitou a nádhernou hudbu je dnes skutečně vzácné slyšet.

Provedení Janáčkova komorního orchestru bylo naprosto strhující. Do poslední noty prožité, do nejjemnějších nuancí dynamicky a tektonicky vystavěné, hrané jakoby jedněma rukama a jedním člověkem. Zážitek to byl přímo zdrcující a šéf orchestru Černohorský si o přestávce setřel pot z čela a k právě dohrané skladbě podotkl: „Ušili jsme si na sebe touto skladbou bič!“

Ale ten hudební bič zapráskal také v uších většiny posluchačů. Druhá půle koncertu už jen potvrdila skvělou uměleckou úroveň a hudební opravdovost ostravských umělců. Skladby Johanna Sebastiana Bacha a Dmitrije Šostakoviče byly rovněž skvěle zahrány.

Když jsem odjížděl od Domu kultury, vteřinu jsem zapřemýšlel, zda si mám pustit v autě rádio. Ale byl jsem té hudby uvnitř tak plný, že jsem cestu domů odřídil v tichu. A to se mi stává skutečně zřídka.