Tomáš Dastlík exceluje v televizním filmu jako romantický kriminálník

Morální příběh o nefungující a rozpadající se rodině ukázal Roman Vojkůvka už ve svých dřívějších celovečerních hororech, jako příběh mstícího se paralyzovaného manžela Někdo tam dole mě má rád nebo drama Total Detox o mladíkovi, který si nerozumí s otcem a padá do víru drogové závislosti.

Na druhý pohled v této tendenci pokračuje, tentokráte je černou ovcí Emil (Tomáš Dastlík), který nosí vězeňské tetování a pracuje jako námezdní dělník a přespává po ubytovnách. Jeho bratr Karel (David Matásek) je učiněný beránek, milující otec dvou dětí se starostlivou manželkou (Vanda Hybnerová). Zlom začíná v okamžiku, když Karel závažně onemocní. Zachránit jej může kupodivu zlý Emil, o kterém nechtěl 25 let slyšet. Jenže jak se ukazuje, nic není černobílé a kriminálník Emil se postupně ukazuje jako drsný sympaťák, který si rozumí s Karlovými dětmi a dokonce i s dlouhodobě odměřenou manželkou.

Karty se obrací a tím záporňákem je vlastně Karel. I nadále se odmítá přiznat k tragickému skutku, který způsobil v dětství a za nějž pykal nevinný, ale pekelně umanutý Emil. Ten si tento šrám, protože „Bonzáky nemá nikdo rád!“ uvnitř dusí celá desetiletí. V okamžiku, kdy jej Karel požádá o náhradní ledvinu, přichází jeho chvíle. Dává si totiž podmínku, že se Karel přizná.

Petr Nikolaev pracuje s omezenými prostředky v rámci malého televizního formátu. Sedmdesát minut trvající komorní příběh o nevyléčitelných šrámech z minulosti pozvolna graduje a počíná si u toho zručně. Napětí houstne už od prvních záběrů, kdy se seznámíme s černobílou retrospektivou z historie tragického činu „zlého“ bratra, kde samozřejmě pro patřičné napětí záměrně neuvádí klíčové informace. Nechybí houstnoucí dusno bez zbytečné doprovodné hudby a bez dialogů během hospitalizace v nemocnici. Posléze překvapí lakonické dialogy, drsné jednoslovné repliky.

Skutečně napínavý rozměr slibují záběry z drsného industriálního prostředí šrotoviště, kde momentálně vypomáhá Emil. Tomáš Dastlík se svou vizáží „kriminálníka“ do prostředí skládky železa s autogenem v ruce sedne jako ulitý. Škoda, že všechny další záběry už jej „očišťují“ a počáteční drsnost vlastně vystavěli režisér a scénárista jenom na povrchní efekt, protože ten „kriminálník“ je pro ně vlastně muž s křehkou duší spisovatele, který si ve volných chvílích čmárá do zápisníku povídky a la Bukowski a pro nějž najde ideální pochopení právě dospívající dcera bratra Karla.

Škoda, že je tady klišé nad klišé a v souvislosti s autobiografickými prvky s životem „námezdního dělníka“ Romana Vojkůvky se tyto situace zdají až moc „na ráně“. Morální téma viny obou bratrů je jak vyšité z Kieslowského Dekalogu, kde se také objevuje epizoda s ledvinami. Nikolajev ale není Kieslowský a jeho snaha o dramatické napětí s morálním přesahem končí jen u „malé“ televizní obrazovky na znuděný nedělní večer.

Jasně, v životě nic není černobílé a zvláště ne v dnešní době středostavovských rodin, které mohou mít utajovanou minulost. Poetický „násilník“ Emil v sugestivním podání Tomáše Dastlíka je ale spíše záležitost romantického snění z doby Rychlých šípů. Ovšem v případě nouze můžeme schematickou „foglarovku“ vidět jako „hluboký“ morální příběh