Tereza Dočkalová: I když má člověk horečku, na jevišti z něj všechno spadne

Gratuluji k excelentnímu hereckému výkonu. Člověk musí žasnout, kde se ve vás bere ta energie. Jak se vám dnes vlastně hrálo?

Vzhledem k tomu, že jsem dnes trávila šest hodin ve vlaku, tak to bylo takříkajíc z posledního tažení. Ale ono je to někdy dobře. Často se říká, že unavený herec je nejlepší herec. Neděláte zbytečně nic navíc, akorát se to snažíte zachránit, aby nikdo nic nepoznal. A najednou je to přesné.

Ve vlaku jste asi dost často, když teď zkoušíte v Praze Poprask na laguně…

Už jsem si zvykla, jsem skladná, tak se často docela dobře vyspím.

Odkud berete energii?

Nevím, těžko říct. Ale Pension je miláček. I kdyby měl člověk horečku, tak jde na jeviště a všechno z něj rázem spadne jak mávnutím kouzelného proutku.

Tady v Aréně kralujete v nepřeberném množství inscenací, přesto odcházíte.

Ano, od příští sezóny měním trikot a jdu do angažmá v Divadle Pod Palmovkou, kam mě přizval režisér Michal Lang. Jsem si vědoma, že Aréna je jedno z nejlepších divadel u nás a že dobré manželství se nerozvádí, ale je to jistá vnitřní potřeba změny, co za mě rozhodlo. Má vlastní, s divadlem to nesouvisí.

Po jak dlouhé době?

Jsem tady šestou sezónu, sedmým rokem. V osmnácti  jsem začala hostovat v Čechovově Rackovi a v McDonaghově Poručíkovi z Inishmoru, další rok jsem zde nastoupila do angažmá.

Jak se přihodilo, že jste zahořela láskou k divadlu?

S divadlem jsme laškovali už na naší kopřivnické základce. Založili jsme si s kámoši a kámoškami vlastní divadelní kroužek.  Požádali jsme jednoho učitele, ať nás vede. Jmenoval se Miroslav Přívětivý a podle jména jsme usoudili, že bychom u něj mohli mít šanci.  Ale taky proto, že to byl mladý učitel a měl dlouhé kudrnaté vlasy. Já v té době napsala hru. A dokonce jsme ji i hráli. Byla to alegorie na Smolíčka pacholíčka, která se odehrává v New Yorku v Bronxu. Smolíček pacholíček je dítě pohozené na ulici, jelen se zlatými parohy je bezdomovec, co umí najít nejčerstvější jídlo v okolí, a jezinky jsou tři dealeři,  kteří se snaží najít zaběhlé děti a proměnit je v masokostní moučku, aby s ní mohli ředit drogy… Když tehdy přišly kámošky s tím, že existuje škola, kde se divadlo studuje bez všech odkladů a odboček na gymply a dokonce tam ani není matematika, tak jsem se v tu ránu začala bát, že mě nepřijmou. Nicméně přijali. Pak jsem toho na konzervatoři několikrát litovala. Učit se od patnácti tak úzkoprofilovému oboru vám zavře mnoho ostatních cest. Zapomenete se učit jazyky a vůbec se i jinak šířeji vzdělávat. Ten gympl, co mi přišel zbytečný, mi teď někde chybí. V tomto směru cítím lehkou amputaci.  Není to úplně fajn. Mám co dohánět. Můj průměrný vrstevník se se svou jazykovou výbavou může rozhodnout žít a pracovat téměř kdekoli na světě. Já ne, a to mě velmi trýzní.

Takže byste ráda cestovala?

Samozřejmě že bych chtěla, divadlo se nedá pořád dělat z jedné vlny, člověk musí neustále hledat nové podněty, protože časem se ta voda může zavřít a vy ustrnete.

Odkud berete podněty pro svou tvorbu a životní inspiraci?

Jsem velký filmový fanda. Teď mě baví americké a anglické televizní seriály, třeba True detektive. Je točený na 35mm film a hlavní role hrajou Mattew McConaughey a Woody Harrelson. Temná detektivní nadžánrovka, doporučuju.  A pak mě inspiruje cestování, třeba vlakem nebo tramvají.

Jak je to s filmy, máte nějaké zajímavé role?

Bohužel.  Hrát před kamerou je úplně jiné než hrát  na jevišti. A mě pro tu kameru chybí dovednost. Třeba se to někdy změní, přála bych si to. Ale teď, když se ocitnu na konkurzu pro filmovou roli, stává se mi, že během pěti minut zamrznu jak jezero a nemůžu hýbat hlavou…

A co třeba ten populární ostravský thriller Isabel, jak to, že jste tam nehrála?

V Isabel hraju, jsem tam minutu!

Vážně? A koho tam hrajete?

Nějakou ošklivou sousedku.

Dobře, vraťme se k Ostravě, máte tady nějaká oblíbená zákoutí?

Vítkovické pece. Jednu dobu jsme mívali s kamarády na Dole Hlubina ateliér. Malování mě baví odmalička. Není to na vystavování, je to doma nebo v koši. Dětské kresby hozené do hororu, nějak to ze mě vždycky vyleze. Kromě pecí mám ráda centrum, hlavně v sobotu a v neděli, kdy je vylidněné, protože mám pocit, že je celé moje. Jinak mám ráda Absintový klub Les a Starou Arénu. Cyklistickou stezku kolem Odry, mám takovou starou esku. Fotograf Viktor Kolář říkal v nějakém rozhovoru, že jestli existuje nějaká stará Ostrava, kterou fotil, tak je to Přívoz nebo Mariánské Hory. Ta odvrácená tvář, to je ten hezčí profil v obličeji Ostravy.

Co pro vás znamená divadlo?

To je komplikovaná otázka, na kterou se dá hodně filozofovat. Já bych strašně ráda odpověděla pragmaticky. Je to, jak říká Hamlet:  „…jehož cílem odjakživa bylo a dodnes  je nastavovat zrcadlo životu, ukázat dobru jeho dobro, hříchu jeho hřích a každé době její pravou tvář…“

Ale co znamená divadlo pro vás?

Pro mě!? Pro mě je to… Není to poslání. Pro mě je to řemeslo, které se mi nevyhnutelně přihodilo.