Nejlepší český grafik Zbyněk Janáček: Vůbec jsem nepočítal, že bych mohl žít v Ostravě

Právě se stáváte laureátem nejprestižnější ceny pro grafiky, která nese název po Vladimíru Boudníkovi (1924-1968), naprosto originálním zjevu v českém výtvarném umění. Boudník si vymyslel umělecký směr explosionalismus, kterým chtěl „ve dvou měsících rozházet svět“, přičemž jeho život i tvorbu nezapomenutelně vykreslil Bohumil Hrabal třeba v povídce Něžný barbar. Jaký je váš vztah k dílu Vladimíra Boudníka?

Určité události v mém životě se dějí trochu osudově. S Boudníkovým dílem jsem se setkal někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let během studií v Olomouci, kdy jsem často zajížděl do Prahy a obcházel tamní antikvariáty. Jednoho dne jsem ale v antikvariátu narazil právě na Boudníkovu grafiku, kterou jsem neváhal koupit za tehdy šílené peníze, dva tisíce korun. Dneska je to za Boudníka směšná cena. Byla to vůbec první grafika, kterou jsem si kdy koupil. A v tomto smyslu se udělením Ceny Vladimíra Boudníka uzavírá jistý kruh.

Jak jste se o existenci Boudníka vůbec dozvěděl?

Cestu jsem našel například už přes citovanou povídku Něžný barbar nebo přes letmé setkání s Boudníkovými pracemi v Kutné Hoře, kde byl vystaven i za normalizace. Později, když jsem se v Ostravě seznámil s Eduardem Ovčáčkem, tak mi Eda vyprávěl o legendární Boudníkově výstavě ve varšavské Galerii Krzywe kolo v roce 1961. Boudník je pro mě stejný rod grafika jako Bohuslav Reynek, oba v sobě nesou něco unikátního.

Ovčáček si přece s Boudníkem i dopisoval. Když už ale mluvíme o Boudníkovi, musím se zeptat i na váš vztah k Bohumilu Hrabalovi, za čtrnáct dnů tomu bude přesně sto let, co se narodil (28. března 1914). Čtou Hrabala dnešní studenti z Fakulty umění Ostravské univerzity, kde jste děkanem?

Nevzpomínám si, že by si někdy studenti vybrali Hrabala ke knižní ilustraci nebo s ním nějak jinak pracovali. Myslím si, že Bohumil Hrabal je pro dnešní studenty velice těžká četba, hodně složitá. Nám to tak asi nepřipadalo, teď jsem skoro přesvědčen, že pro velkou část mladé generace je to literatura na hraně srozumitelnosti, protože dneska se pracuje s jazykem velmi úsporně, skoro ekonomicky. Zatímco Hrabal, to je chrlení slov.

Pocházíte z Jesenicka, studoval jste v Olomouci, co vás vlastně přivedlo do Ostravy?

Budoucí manželka, kterou jsem poznal v Olomouci, kam přišla z Ostravy-Kunčiček. Když jsem v únoru roku 1982 Ostravu a posléze Kunčičky poprvé uviděl, hned se ve mně zformovala jakási úplná rezignace. Vůbec jsem nepočítal s tím, že bych někdy chtěl žít v Ostravě, najednou se to ale stalo.  Nikoho jsem v Ostravě neznal, byl jsem tu za naprostou náplavu, k tomu všemu jsem musel nastoupit na učiliště v Hrabůvce, v němž se pro Vítkovické železárny učilo čtyři tisíce učňů.

To asi musela být hrůza přimět tyto učně vůbec něco dělat v hodinách výtvarné výchovy…

Na učilištích se výtvarná výchova pochopitelně neučila. Vyučoval jsem tam český jazyk a přiznám se, že radost z práce mi přinášeli hlavně Vietnamci, když jsem viděl, jak se mi je daří učit česky. Byl tam ale i elitní obor dřevomodelářů, to byly dosti chytré děti, ve stejném oboru často pracovali i jejich otcové nebo dědové. S těmi jsem občas mimo vyučování udělal i nějakou tu grafiku a kupodivu se ke mně podnes hlásí.

No, to nebyl zrovna šťastný vstup do Ostravy. Jak jste se seznámil s místní výtvarnou scénou?

Těsně předtím, než jsem se přestěhoval do Ostravy, jsem ještě stihl udělat výstavu v Galerii mladých v Brně. Všechno vypadalo nadějně a myslel jsem, že s tím, co umím, se nějak uživím. Aniž bych musel prostituovat s normalizačním režimem, který vlastně zničil život mým rodičům, přičemž otce doslova zabil. V Ostravě jsem ale najednou viděl, že je všemu konec. A to trvalo skoro deset let, do revoluce.

Stál jste tedy úplně mimo místní bohému?

Popravdě řečeno, jsem spíše introvert, takže to bylo opravdu těžké. Párkrát jsem si s někým povídal v hospodě nebo v baru. Třeba moje první setkání s bratří Balabány ale dopadlo hodně špatně, opili jsme se a hrozně pohádali.

O co šlo?

Předmětem hádky byl americký filozof Noam Chomsky.

Tak to jo, to se nedivím. Kdy jste se seznámil s Eduardem Ovčáčkem, také v hádce?

Někde v baru U Waldemara, nestačil jsem ale jeho bohémskému tempu. Pokud jde o pijatiky, ty mě nikdy nenaplňovaly a ani jsem tenhle způsob života nebyl schopen zvládat fyzicky. S Ovčáčkem jsme si důvěrně porozuměli až v době, kdy jsme spolu zakládali katedru výtvarné tvorby, později institut a dnes Fakultu umění Ostravské univerzity. Obdivuji, s jakou vervou do toho šel a pořád jde, vždyť mu je jednaosmdesát. Je to i trochu freudovská záležitost, Eduard Ovčáček mi do jisté míry nahradil otce, o kterého jsem brzy přišel.

Reagoval jste tehdy v osmdesátých letech ve své tvorbě nějak na Ostravu?

Ale ano, Ostravu mi pomohla číst tvorba Skupiny 42, která byla svázána s městskou periférií. V Kunčičkách jsem žil také na periférii, zaujal mě třeba prostor po bývalé zoologické zahradě a tamní rozpadlé voliéry. Nebo betonová monstra v zahradách po nefunkčním kalovodu, to bylo jako sci-fi. Něco, co tu zůstalo po návštěvě z vesmíru. Ještě dnes, když jdu v Kunčičkách po Pernerově ulici, fascinuje mě komín takzvané aglomerace, který mám před sebou. To je nádherná socha.

Vraťme se ještě do Vidnavy v Jeseníkách, kde jste vyrůstal. To je zvláštně krásné městečko na konci světa, s obrovským skoro italským náměstím, ovšem asi to není moc místo k žití. Jaké jsou vaše vzpomínky na Vidnavu?

Je to hned několik zásadních momentů. Třeba někdy kolem roku 1961, když jsem začal chodit do školky, dovedla nás paní učitelka k ostře střežené hranici s Polskem. Stažené závory, rozoraná silnice, polští vojáci. A učitelka vyprávěla, že tam už nesmíme, nikdo tam prý nemůže. Tohle bylo první poznání, že svět má nějaké hranice.

Jak se vaše rodina vůbec dostala do Sudet? Osidlovala pohraničí?

Z trestu. Dědeček v Polešovicích na jižní Moravě před válkou předsedal vinařskému družstvu a ještě tam byl i ředitelem mlékárny. Z pozice těchto funkcí ale musel za války občas posedět u vína i s nějakými německými důstojníky, za což ho chtěli po osvobození oběsit. Nakonec to skončilo jen vyhnáním do pohraničí.

Příběh na román. Váš rod se ale díky pohnutým událostem dvacátého století ne a ne někde trvala usadit. Cítíte se už doma alespoň v Ostravě?

Absenci místa, kam se člověk může vrátit domů, s přibývajícími léty cítím stále více. Rodem patřím na Jesenicko, jenže díky tomu, jak tam dopadli rodiče, tam doma nejsem. Pravděpodobně tak zemřu v Ostravě, nemám sílu jít ještě někam jinam. Je to tady pro mě domov v tom smyslu, že tu žiju v domě, kde to mám rád, doma tu ale asi nejsem. Nevím samozřejmě, jak to bude za pět nebo dvacet let, jsem ale zvědav, zda se tu alespoň před smrtí budu cítit opravdu doma.

Já také nevím, kdo z nás dvou bude dříve na smrtelné posteli. Nicméně, dejte pak někomu vědět, jak se v tu osudovou chvíli budete v Ostravě skutečně cítit. Jen tak bude tento rozhovor dokončen.