Kterak se v Ostravě na MDŽ oslavilo výročí Bacha

Ostravská filharmonie se při této příležitosti přidala k vybrané společnosti několika dalších evropských orchestrů, které se rozhodly mistra oslavit živým koncertem přímo v den jeho narozenin. K nastudování oslovila člověka, který starou hudbu studoval, vyučuje ji a očividně jí rozumí – pana dirigenta Vojtěcha Spurného.

Na úvod zazněla Bachova Symfonie Es dur Wq 179. Carl Philipp Emanuel Bach patřil jiné epoše než jeho otec. Působil jako cembalista a doprovazeč pruského krále Friedricha II. Byla to doba (po roce 1740) pozvolného přechodu od polyfonie k homofonii. Doba hledání nových formálních postupů, které by byly dostatečně nosné pro vyjádření jinak tvořených hudebních myšlenek. Nakonec se forma našla a dostala název sonátová. V tom období hledání má Carl Philipp nezadatelné místo; v jeho díle sonátová forma instinktivně vzniká, hledá své pevné obrysy, které jí definitivně dali až skladatelé po něm: Joseph Haydn a Wolfgang Amadeus Mozart.

Symfonie Es dur je třívětá. Hned první věta Prestissimo je dokladem nové citovosti. Téma není nijak výrazné, pozornost upoutává sestupná basová linka pod nervním arpeggiem smyčců. Harmonický neklid věty je přerušován generálpauzami, forma krátkým provedením a následnou reprízou avizuje vzdáleně sonátovou. Dominantní úlohu hrají smyčce, jež jsou nositelem pohybu a výrazu. Dechy plní spíše roli doprovodu. Bach používá ještě starou barokní sazbu: sdružuje nástroje do párů, dřeva zní nad smyčci, což jakoby imituje varhanní rejstříky. I pro tuto dost nevýhodnou a těžkou vysokou polohu bylo místy slyšet drobné intonační nepřesnosti v hornách, což bylo celkovému vyznění na škodu, protože jinak hrál orchestr pod Spurného vedením bravurně.

František Benda se s Carlem Phillipem poznal na dvoře již zmíněného Friedricha II. Starší bratr slavnějšího Jiřího Antonína Bendy byl vynikající houslista, ale doba byla taková, že kdo hrál, ten také skládal. Jeho flétnový koncert e moll zahrála ostravská flétnistka Petra Olajcová. Sympatická hráčka se nenechala záludnostmi Bendova koncertu (synkopy, tečkované rytmy, rychlé pasáže v první a třetí větě) vůbec zaskočit. Její Benda byl uměřený ve výrazu i ozdobách. Fráze vystavěla přehledným a logickým způsobem. Nic nebylo navíc, nic nechybělo. Třetí věta Presto v rychlém 6/8 rytmu jí sedla nejvíc a bylo také slyšet i vidět, že z ní počáteční napětí spadlo a začala si hudbu opravdu užívat. Její provedení bylo vynikající a sklidilo také vřelý ohlas diváků.

Po přestávce opět zazněla hudba oslavence Carla Phillipa Emanuela Bacha. Tentokrát šlo o Symfonii C dur Wq 174. Proti symfonii Es dur přinesla první věta Allegro assai hudbu ryze radostnou, nevzrušivou a nekomplikovanou.

V podobném duchu byla i další skladba, tentokrát od Jiřího Antonína Bendy. Spolutvůrce melodramu napsal Symfonii G dur jako virtuózní, myšlenkově odlehčenou prskavku. V úvodu využívá basové prodlevy na tónice, dál už kráčí klasickou cestou – přes provedení a reprízu. Také Benda využívá ve své symfonii barokní sazbu a typické dělení nástrojů. Nejzajímavější byla asi krajní rychlá věta.

S hudbou Františka Xavera Richtera se plíživě přikradlo do sálu cosi nového a vzrušujícího. Hudební tragika se vtělila do tóniny g moll jeho 29. symfonie. Je všeobecně známo, že v raném a středním klasicismu převažují durové tóniny nad mollovými. Proto tato volba docela překvapila. Další inovací po pomalém adagiovém úvodu byla mistrovská fuga, jejíž dux v houslích postupně prošel nižšími smyčci. Důmyslná kontrapunktická práce bylo něco, co se v té době houfně opouštělo s odůvodněním, že to byla „hudba pro příliš učené uši“ a nahrazovala se jednoduchou melodií a tematickou prací. Proto tato ukázka Richterova mistrovského kompozičního řemesla velmi překvapila a potěšila.

Dirigent Vojtěch Spurný se projevil jako brilantní a charismatický gentleman. Orchestr řídil s velkou péčí, láskou a nadšení z něj přímo tryskalo. Získal si také zaslouženě sympatie posluchačů, kteří jej i filharmonii v závěru ocenili pořádným potleskem. Pokud se na tuto oslavu mistr Carl Philipp Emanuel Bach seshora díval, určitě byl spokojen a usmíval se.