Nová dramaturgyně NDM Dagmar Radová: Na jeviště je nutné přinášet dnešní témata

Jaké máte plány s ostravským divadlem?

Ráda bych zvýraznila jednotlivé dramaturgické linie. V mém plánu je přivést do Ostravy určitá témata, která by se mohla zdát kontroverznější, nebo která se tady ještě neobjevila. Vedle klasiky mám ráda současné texty a tak bych je tady chtěla prosadit. A to tak, aby tato konfrontace s novým divadelním viděním, byla objevná i pro herce.

Můžete být konkrétnější?

V programu příští sezóny se třeba objeví inscenace podle hry současné německé autorky Felicie Zeller, která řeší problematiku au-pair a v důsledku se dotýká forem novodobého otroctví. Myslím si, že pro spoustu dívek je právě tohle způsob určité iniciace, vstup do života a také zážitek, na jehož základě se jim promění jejich představy o tzv. západním světě. Ovšem samotný text je velmi vtipný a udržuje si nadhled.

Věděla jste už dříve, že je v Ostravě jedno z nejlepších divadelních podhoubí v republice, nebo jste měla spíše zprostředkované informace?

Ostravu jsem znala spíše teoreticky, ale už ve škole nám dávali najevo, že Ostrava je velmi zajímavá divadelní subkultura v rámci republiky. Viděla jsem pár inscenací, které hostovaly na festivalech. Pamatuji si například na Zběsilost v srdci, kterou dělal Jan Mikulášek u Bezručů.

A jak na vás Ostrava na první dojem zapůsobila?

V něčem je Ostrava podobná mému rodišti, akorát, že u nás se těží hnědé uhlí. Pocházím z okolí Mostecké uhelné pánve, takže je to tady skoro jako doma.

Čím je pro vás divadlo. Jaký máte na toto médium názor?

Divadlo je médium, které existuje teď a tady, a v tom je jeho síla oproti ostatním uměleckým a mnohdy mnohem masovějším médiím. Na jeviště by se měla přivádět témata, která jsou ve vzduchu a nemusí vždy vycházet z dramatických textů. Je přeci úžasné, pokud se na jevišti odehrává něco, co s vámi jako s divákem bezprostředně souvisí, co se vás týká, co rezonuje, a pokud komunikace mezi hercem a divákem funguje, nestaví se žádná čtvrtá stěna, je to velmi nevšední zážitek. Je to výjimečný druh přímé komunikace.

Myslíte si, že to bude možné i na velké ostravské scéně pro několik stovek diváků?

Když jsem viděla Ostermeierova Hamleta v Schaubühne, což je také sál pro 400 lidí, herci výborně udržovali kontakt s diváky, přestože to není inscenace, která by byla přímo vystavěna na oslovování diváka. V jedné situaci ale představitel Hamleta vchází přímo mezi diváky a ptá se jich: Jsem vinen nebo ne? Nemá to sice striktní vyústění, ale dokáže přímo komunikovat s diváky, když je osloví, protože plně ručí za to, co divákům předvádí a je schopen o tom mluvit. Ráda bych něco podobného zkusila i v Národním divadle moravskoslezském.

Nebojíte se neúspěchu?

Není moc co ztratit, maximálně se to nepovede.

Co si myslíte o ostravském divadle, kde jsou jeho silné a slabé stránky?

Silné je určitě po své regionální stránce, bere si za vlastní témata, která jsou pro Ostravu příznačná, ale nebezpečí je, že se uzavře ve svém vlastním rybníčku.

Takže vy byste možná mohla být tou štikou, která to tady trochu provětrá?

Uvidíme, jak budu mít ostré zoubky.

Vy ovšem nejste jenom teoretik, máte za sebou už i praktické zkušenosti z divadelní tvorby, že ano?

Od školy pracujeme s Ivanem Burajem v dramaturgicko-režijním tandemu. Děláme autorské divadlo, třeba Kreatury v Ha Divadle. Momentálně připravujeme adaptaci Zámku od Kafky, také v autorské úpravě. Bude to o možnostech vzpoury současného individua proti společnosti. Nespokojenost lze cítit naprosto všude, je velmi silná a na různých úrovních. Jsou to například mladí lidé, kteří se nemůžou zapojit do života, protože nemohou najít práci. To je třeba vážný problém současného Španělska nebo Turecka. V Zámku se pokusíme řešit chuť po vzpouře, která se ale konfrontuje s tím, jak ji realizovat. A přestože jsme každý  výraznou individualitou, moc nevíme, co vlastně udělat. Možná že právě i naše individualita je ve skutečnosti jen masovým produktem popkultury. A pak vzniká otázka, co je za tím vším? Není náš individuální profil jen plakát, který nám dělá dobře u srdíčka? Když dojde na lámání chleba, a zjistí se, že tento systém nefunguje, co jsme schopni nabídnout za alternativu?

Budeme mít pod vaším vedením možnost vidět v Ostravě také nějakou alternativu?

Pokus o ni určitě ano. Už je tady přece rozpracovaná volná trilogie o bílých místech v naší nedávné historii – Smrtihlav, teď Za vodou, příští rok to bude inscenace o odsunu sudetských Němců.

Máte ambice měnit ostravské divadlo? Budou vám na to stačit síly?

Myslím si, že by mohly. Důležité je, že moji nejbližší spolupracovníci, umělecký šéf Peter Gábor, dramaturg Marek Pivovar a režisér Janusz Klimsza, jsou otevřeni k dialogu. Vždy ale půjde o to zvolit vhodnou argumentaci. Dramaturgický plán je gró. Záleží na tom, jaká témata přivedete na scénu, jakou látku vezmete, jaké režiséry přivedete. Navázali jsme kontakty s režiséry, zaměřili jsme se na mladou generaci, ale to je zatím ještě hodně brzy zveřejňovat. Zatím se s Ostravou ještě pořád seznamuji, poznávám všechny své spolupracovníky. Když jsem přišla do Divadla Jiřího Myrona, tak jsem byla jako Alenka v říši divů, obrovské jeviště a za ním tisíce kanceláří. Na škole to jde všechno rychle, ale tady to jede přes koloběh instituce, což je rozdíl. A musíte to mít při své práci na paměti.

Jaká témata patří k těm, která preferujete?

Dalo by se to říci, že je to něco jako „ženské téma“, ale je těžké ho specifikovat.

Dobře, ale které téma, není ženské?

No právě. Co znamená mužský princip, co znamená ženský princip? Myslím si, že je to sociální konstrukt, ale strašně těžko se toho budeme zbavovat.

Takže je vám blízko třeba ženská enfant terrible Elfriede Jelinek, před kterou se určitě třese část konzervativní rakouské společnosti?

Mám ráda křičící paní Elfriede Jelinek. Je skvělé, jak bouří proti Rakušákům a rakušáctví. Je mi velmi sympatická svým křikem, který je navíc poetický, nesmírně ironický a vtipný.

Máme tedy naději, že třeba v Národním divadle moravskoslezském uvidíme některou její hru?

Byla bych ráda. Je to ale mé přání do budoucna. Je třeba najít režiséra nebo režisérku, kteří tomu budou rozumět. A pak na to musíme mít herce.

Ale ostravští herci se snad neztratí, ne?

Ne, to určitě ne, myslím si, že tady je velmi dobrý základ.

Určitě jste už povinně viděla inscenaci svého domovského divadla Macbeth, jaký na ni máte názor?

Minimálně pro herce to byla dobrá konfrontace, možnost vidět divadelní realitu jinak, skrze jiné prostředky. Jsou tam zajímavé momenty, v něčem to ale bylo málo překvapivé.

Jak to?

Viděla jsem před osmi lety Macbetha od Jürgena Gosche v Národním divadle v Praze, odehrálo to sedm mužů, kteří byli povětšinou nazí. Extrémní násilí a krvavost byly dovedeny ad absurdum, tekly potoky krve, k tomu se přidaly hory exkrementů. V závěru herci vytáhli dvoumetrové makety břízek a ošlehali drahocenné zlacení. Byla to ale dovezená inscenace v rámci Pražského festivalu německého jazyka. Také se říká, že německé divadlo poznáte podle toho, že je tam minimálně někdo nahý… Celkové gesto bylo radikální a rozhodné.

Ale no tak, Donaha! přece v Ostravě nehrají Němci. Vladimír Polák by se mohl zachmuřit… Ale myslíte si, že bude možnost vidět aspoň v rámci hostování nějakou německou inscenaci v Ostravě?

Určitě ano, už na tom pracujeme a možná by se mohlo něco podařit třeba už v příští sezóně.