Přeslazená láska v novém pořadu Strejčka a Raka je sbírkou výstavních citátů

Přicházím do rozhlasu těsně před sedmou a uzmu si jednu z posledních židlí. Je tady skutečně plno. Umění protagonistů večera je všeobecně známé a přijímané napříč generacemi i kontinenty. Kupříkladu s programem Vivat Comenius o Janu Amosi Komenském vystoupili ve třiceti zemích světa. Rak i Strejček za sebou mají opravdu impozantní výsledky. S novým programem, v jehož podtitulu stojí sladkobolné vyznání „Poděkování našim láskám, které nás trpělivě doprovázejí na cestách hledání i omylů“ vystoupí zde v rozhlase v české premiéře! Důvodů k těšení je tedy mnoho.

Po úvodním slovu Haliny Františákové, jejíž agentura komorní cyklus připravuje, mohl večer začít. Úvodní kytarové tóny Štěpána Raka mne potěšily i znejistily najednou. Čekal jsem totiž nové kompozice, jež autor napsal pro tento pořad. V úvodu ale zazněla Rakova skladba Song for David z alba Terra Australis I., jež vyšlo v roce 1994. Její živá verze, tak jak ji Štěpán Rak hrál, mne nijak nepřesvědčila o smyslu ani preciznosti podání – její forma byla zkrácena, výrazové prostředky, které v originální verzi jsou (složitá arpeggia, rasquada, protimelodie v basu v kontrastních rytmických hodnotách), autor rovněž zredukoval. Zbyl vlažný podkres pod recitaci.

Strejčkův scénář mi připadal rovněž zvláštní. Výběr citátů byl sice různorodý. Strejček, jehož recitace byla velmi působivá, si vybral myšlenky od filozofů, básníků, mudrců a spisovatelů všech dob. Scénáři však chyběla nějaká jednotící idea, jež by fenomén lásky dokázala vytrhnout z mnohdy laciných frází, dobrácky přežvykujících upřímně míněné rady do života. Jedině tak si dovedu vysvětlit, proč se vedle sebe ocitly tak diametrálně odlišné úryvky jako například od Edwarda Gibbona a Petra Bezruče. Nemohl jsem si rovněž zvyknout na přechody mezi prózou a poezií. Možná měl Strejček celou plejádu úryvků stmelit nějakým průvodním slovem, které by osvětlilo, proč si vybral zrovna tyto citáty, proč ne jiné. Čeho tím vlastně chtěl docílit? Pokud smyslem večera mělo být sentimentální rozplynutí se ve slově láska, pak se to povedlo.

Rád bych ještě zmínil hru Štěpána Raka. Ta naštěstí vynikala neuvěřitelnou dynamikou, využitím rozličných kytarových technik (flažolety, tremola, údery) reagovala na mluvené slovo skutečně barevně a emocionálně účinně. Bohužel Rakovo provedení a hra bylo zajímavější než samotný obsah skladeb. Ať jsem poslouchal, jak jsem chtěl, až na dvě tři výjimky se kytarista točil neustále v kruhu melodicko-harmonických postupů z první skladby. Něco vypadalo jako improvizace na kadenčním harmonickém podkladě. Když už nebylo kudy kam – přišlo Rakovo pověstné tremolo, jež zvedlo oči i těch nejotrlejších posluchačů. Zkrátka hudební invence pořadu mne nějak minula. Zůstalo po čertech dobré řemeslo, ale nic, co bych si odnesl sebou domů a řekl si: sakra to byl skvělý nápad!

Láska je ovšem magická věc. A jakékoliv její užívání v dobrém slova smyslu vyvolá pozitivní odezvu. Pravda je, že některé myšlenky (Komenský, London, Shakespeare) byly skutečně silné. Zkrátka, obecenstvo bylo spokojeno. Téma zafungovalo. Třeba to byla ukázka toho, že lásky opravdu není dost a v jakékoli podobě a intenzitě bude její glorifikace přijímána dobře.