Herec Michal Čapka: Divadlo by mohlo promlouvat třeba do kvality ovzduší

Michale, co tě přivedlo k divadlu?

Do jisté míry to bylo vynuceno tím, že mne po prvním ročníku vyhodili z gymnázia. A já jsem nevěděl, co dělat. Tehdy se pokus o studium konzervatoře jevil jako nejschůdnější řešení. Na konzervatoři mne pak přijali ke studiu dramatického oboru.

Na gymnázium jsi tedy šel bez uvažování, že bys někdy v budoucnu chtěl být hercem? Tak čím jsi chtěl být?

Vším možným. Mne zajímalo moc věcí, od popeláře přes sportovce a umělce až ke kosmonautovi. Hrál jsem fotbal, lyžoval jsem, hudba mne také zajímala, chtěl jsem být i rockovou hvězdou, ale tak to v šestnácti bývá běžné.

Ty jsi ale z rodiny divadelníků. V kontextu českého divadla se dá dokonce hovořit o dynastii Čapků…

Ano. Dědeček z Brodku u Přerova založil v místě ochotnický soubor. Má dva syny, Jiřího a Vladimíra, já jsem syn Jiřího Čapky společně s mým bratrem Filipem, který je také hercem a hraje ve Švandově divadle. Strýc Vláďa má dceru Vladimíru, která hraje v jihlavském Horáckém divadle, její maminka Marcela Čapková je herečkou Divadla Petra Bezruče.

Z konzervatoře jsi šel do angažmá do Karlových Varů, odkud ses vrátil do Ostravy do Divadla loutek. Následně jsi nastoupil do Komorní scény Aréna. Začátek v Aréně, to byl přímo raketový start mezi českou hereckou špičku, přišla těsně po sobě dvě ocenění: v soutěži o Cenu Alfréda Radoka za nejlepší herecký výkon v roli  Šaryka, dostal jsi Cenu Thálie pro nejlepšího herce ve věku do třiatřiceti let, odborná kritika i diváci ocenili a dodnes oceňují herecký výkon v řadě tvých dalších postav. Nicméně jako by se dnes Michal Čapka z toho popředí jaksi vytratil… Nemáš v poslední době pocit, že třeba nejsi v Komorní scéně Aréna úplně využitý?

Já se cítím využitý dostataečně. Tohle snad ani není otázka pro mne. Mnohem lepší je, když já chybím divákům, než když diváci chybí mně. Ale oni mně nechybí, protože hraji v řadě inscenací. V době, kdy jsem měl několik velkých rolí najednou, se zase říkalo, že všechno hraje Čapka. To také není dobré. Ale potěšující pro mne je, když se diváci ptají, kde je Čapka. A zpětně: já jsem několikrát říkal šéfovi Arény Ivanu Krejčímu a dramaturgovi Tomáši Vůjtkovi, že už nemám sílu zkoušet další velké věci, když mám na repertoáru čtyři nebo pět hlavních nebo velkých rolí. V současné době jsem vlastně rád, že se to takhle uklidnilo a že mám čas a prostor svoji energii dávat do menšího počtu takhle náročných kusů.

Když se podíváš na současný repertoár Arény, je tam role, na kterou se těšíš víc než na ostatní?

Ano, těším, a shodou okolností je to maličká rolička, na Alexeje v Gogolových Hráčích. Kromě Hamleta, který je pořád číslem jedna.

To je docela překvapivé…

No právě. Paradox je v tom, že mám v Alexejovi jakoby menší úkol. Inscenace nestojí a nepadá s mým výkonem. Nemusím mít velké nervy před představením a jdu do divadla si tu práci doslova užít.

Není to alibismus a lenost?

Je. (smích)

Mluvíš o pocitech herce před představením. Herec občas jde do práce v rozpoložení, které musí v sobě potlačit, aby podal žádoucí výkon. Jak je to v tvém případě?

Musím to prostě vydržet a hrát. Ale divadlo léčí. Tělo i duši. Člověk na všechno zapomene, když vstoupí na jeviště. Všechno je pryč. Všechno se po představení samozřejmě vrátí, ale s určitým zpožděním a už je ten pocit jiný. Když se třeba stane nějaké menší zranění přímo při práci, tak si to uvědomím až doma. Podívám se na nohu a řeknu si, od čeho mám tady tu modřinu? Aha, to asi jak jsem tam lezl a uhodil se…

Komorní scéna Aréna je dnes výsostně profesionálním divadlem po dlouhé éře, kdy jste tam všichni dělali všechno. Je ještě něco, co by se ve tvém divadle dalo změnit k lepšímu?

Zázemí. Větší šatny by mohly být, kuřárna, nějaká místnost pro nás herce. Dnes se scházíme pod schody v kamrlíku dva krát dva metry. Ale jinak je to komfort, máme opravdu všechno, co k práci potřebujeme. Máme stabilní soubor a naše divadlo nikdy nevybočilo ze své cesty k hereckému divadlu.

Současný úspěch Komorní scény Aréna určitě souvisí i s dramaturgií, ve které se objevují témata velice společensky i politicky aktuální. Ostatně, ty jsi jeden z herců, který je dokonce politicky aktivní v jedné konkrétní politické straně. Myslíš si, že divadlo má schopnost měnit svět k lepšímu?

Mám pocit, že tomu tak vždycky bylo. I naše „sametová revoluce“ byla pod silným vlivem divadla a divadelníků a umění vůbec. Divadlo je v této věci tím nejrychlejším médiem, když se chceme vyjádřit k tomu, co se nás týká. U filmu to trvá tři roky – než se to natočí a než to jde do kin – kdy už je aktuální situace úplně jinde. Příkladem je třeba práce Tomáše Svobody, jeho Král Ubu nebo Blonďatá bestie.

Do čeho by podle tebe mělo promlouvat divadlo v dnešní Ostravě?

Třeba do kvality ovzduší.  Otázkou ale je, jak tohle reflektovat. Sedm postav na jevišti v plynových maskách, to by asi nestačilo. Možná nějaký happening, větší společná akce divadelníků k této problematice…