Zoritchakův Vesmír je nepřirozeně líbivý. MA’MA Gallery tentokrát šlápla vedle

Světovým věhlasem už proslul ledaskdo a tohle klišovité slovní spojení o uměleckých kvalitách tvůrce mnoho neříká. Slovenský emigrant ve Francii Yaan Zoritchak přivezl do Ostravy efektně líbivé skleněné artefakty určené pro bohatší klientelu. Ateliérové sklo na hranici kýče. Málo nápaditou, přitom téměř sériovou tvorbu z několika sklářských pecí v líbezném francouzském městečku Talloires.

Do půdní MA’MA Gallery mě doprovází její kurátor Petr Pivoda, jenž se tu snaží za peníze mecenáše umění Aleše Samiece realizovat ambiciózní projekt výhradně sklářské galerie. To je záslužný krok, který nemá v Ostravě obdoby. Jenže i Dopita přiznává, že ateliérové sklo je mezi současnými výtvarnými umělci vnímáno spíše negativně. Až na čestné výjimky totiž v oboru vzniká pouhé užité umění šité na míru zákazníků, bytové dekorace a v horším případě i komerční nevkus, který zneužívá kdysi dobré jméno tuzemského sklářství.

Zoritchak v šedesátých letech vystudoval sklářskou školu v Železném Brodě a posléze pražskou VŠUP v ateliéru Václava Plátka. V šedesátých letech býval často k vidění v Paříži a ve Francii potkal i osudovou životní lásku, načež se ze Slováka Jána Zoričáka proměnil v Yaana Zoritchaka.

V dokumentu, který v Talloires před časem natočila Česká televize, se sklář už dostatečně vyzpovídal z těžkých začátků v cizí zemi, takže teď jen pro připomenutí. Zanícený soused u sklářské pece nejprve zaujal talloireský establishment a první skleněné artefakty skončily například v místním hotelu. Pověst slovenského přistěhovalce se pomalu šířila za hranice okresu, kraje a nakonec i Francie. Svět uměleckých sklářů je totiž propojen obdobně jako globální komunita uměleckých kovářů, takže záhy už Zoritchak vystavoval v Německu, Belgii, Švýcarsku, Austrálii či Japonsku a v roce 1986 dokonce získal francouzský čestný titul Rytíř Řádu umění a literatury.

Je to zvláštní, že výčet zahraničních výstav ani rytířský řád dnes vůbec nezaručují, že zrovna takový umělec bude jednou něco znamenat pro dějiny umění. Železný kůň před ostravskou novou radnicí, který vzbudil spontánní odpor u odborné výtvarné veřejnosti, byl také posléze označen za unikátní dílo. Plastika ztvárňující mystickou bytost stvořenou z koně a důlního vozíku je sice umělci a kunsthistoriky považována za kýč, umělecký smog a nevkus, jenže rakouská odbornice na umělecké kovářství Christine Habermann von Hoch hájí plastiku jako jedinečné a originální dílo v rámci celé Evropy, takže tvůrci koně také možná časem dostanou nějakou bruselskou plaketu za zásluhy o evropskou kulturu.

S pojmy typu světový, originální, unikátní, jedinečný by kurátoři i kulturní redaktoři měli přinejmenším šetřit a dát dnes devalvovaným adjektivům nějaký čas na rekonvalescenci. Podstatné je, jak na diváka potažmo výtvarného kritika dané dílo působí, což lze popsat i bez bombastické adorace. Návštěvník galerie by si měl napřed udělat vlastní úsudek a až poté naslouchat chvalozpěvům o významu díla, které jsou v případě Yaana Zoritchaka věru velikášské. Zoritchak prý třeba svými skulpturami „připomíná nekonečnou oslavnou báseň na Vesmír“.

Také název výstavy měl znít natolik filozoficky zadumaně, až nakonec ztratil logiku. Někde se něco zadrhlo a vznikl patvar: Poselství hvězd naše poezie. Název dokonce ignoruje i českou gramatiku, přičemž absurdní je i lpění ostravské galerie na důsledném používání francouzské podoby umělcova jména. Doma na Slovensku přitom Zoritchak důsledně vystavuje jen pod vlastním jménem Ján Zoričák, v moravskoslezské metropoli ale bylo nutno vsadit na malou antropomastickou lež, která měla MA’MA Gallery dodat na světovosti.

Kurátor Petr Pivoda je podepsán pod mnohými interesantními výstavními projekty v Galerii Beseda, kterou ale nově převzala kurátorka Rea Michalcová a Pivoda přijal nabídku vytvořit sklářskou galerii jen o blok dále v sídle již zmíněného podnikatele Samiece. Pivoda opatrně říká, že na aktuální výstavě preferuje spíše střídmější nebarevné sklářské práce, nicméně životní dílo slovensko-francouzského umělce celkově oceňuje. Kurátorem Zoritchakovy výstavy je totiž jeho nadřízený Aleš Samiec, mimo jiné vlastník restaurace v přízemí galerie, v níž se často podává vybraná francouzská krmě. Zoritchak svoje první práce prodával právě hoteliérům, takže kruh se nějakým způsobem přece uzavírá.

Zoritchakovy plastiky z taveného a optického skla mě podvědomě vrací někam do prodejen Díla, v nichž se za komunismu prodávalo obdobně prázdné umění. Chápu, že kdejaký výtvarně nevzdělaný zbohatlík by si Zoritchakovu skulpturu rád vystavil v obýváku nebo v kanceláři, pro mě to jsou ale jen trochu lepší lávové lampy. Neurazí, nicméně ostravskou výtvarnou avantgardu bych se do MA’MA Gallery nyní neodvažoval pozvat.

Se sklem se přitom dá pracovat i apelativně a v duchu současných výtvarných trendů. Před Vánocemi to valašsko-ostravský sochař a sklář Jaroslav Koléšek dokázal dokonce právě v MA’MA Gallery. Zatímco Zoritchak si se sklem jen dekorativně pohrává, když do něho taví další sklo nebo vkládá jiné skleněné prvky, Koléšek do skulptur odvážně zataví třeba modely letadel. Zoritchak je možná značkový butik, Koléšek upřímný tvůrce, který svými nahrubo opracovanými skleněnými sochami ještě touží s establishmentem bojovat a měnit svět k lepšímu. Koléšek ale zatím v MA’MA Gallery představil jen několik prací v rámci skupinové výstavy Umělecké besedy, přitom jeho velká autorská výstava by této nové galerii slušela určitě více než poněkud bezduchý import z Francie.