Zapomenutá Jenovéfa v Ostravě aneb Jak se dostat do Schumannovy hlavy

Život tohoto Schumannova díla nebyl a nebude nikdy jednoduchý. V průběhu let stálo často pod palbou všeznalých kritiků, kterým se nelíbily trhliny v libretu, příliš plochá kresba postav, či na operu netypická, originální hudba. Příběh vychází z legendy o Jenovéfě, skutečné postavě francouzských dějin, jež je uctívána jako světice a patronka Paříže. Robert Schumann na textové předloze spolupracoval s básníkem Robertem Reinickem. Skladatelův literární talent se nemohl (také kvůli jeho problematické, později již vyloženě nemocné psychiky) rozvinout v plné míře. Přesto je příběh o věrné manželce Jenovéfě textem působivým.

Děj této opery je ryze romantický. Brabantský falckrabě Siegfried odjíždí do boje a nechává doma mladou manželku Jenovéfu. Starost o ni svěří svému příteli Golovi. Jenže z toho se záhy vyklube pěkný floutek. Golo je do Jenovéfy zamilovaný a brzy to dá dost nevybíravým způsobem najevo. Poté co je Jenovéfou odmítnut, spouští síť intrik usilujících o její likvidaci. Láska Siegfrieda a Jenovéfy prochází těžkou zkouškou, je však pevná a v závěru se mladí manželé opět šťastně shledají. V díle nechybí typicky romantické prvky: zlá chůva Margaretha pěstující černou magii, kouzelné zrcadlo, jež dokáže ukázat minulost. Je to právě Margaretha, kdo Golovi našeptá zlé úmysly. Důraz na věrnost, naprostá oddanost Jenovéfy Siegfriedovi odhaluje Schumannovu zálibu v mystickém citu, jež je v závěru navzdory prožitým utrpením korunován vykoupením a štěstím.

Režie opery se ujal Martin Glaser, který je známý z dlouholetého působení v Jihočeském divadle. Ve svých inscenacích se Glaser zabývá často tématy manipulace, hry a moci. Ten Jenovéfu rozehrál na vizuálně zajímavé a příjemné scéně Marka Cpina, jenž je také autorem kostýmů. Cpinovi se povedlo vytvořit na jevišti barevný kontrast a vystihl také dobře výtvarnou potřebu jednotlivých dějství. Fanatická láska Gola tak například ostře kontrastuje s bílým krabicovým pozadím, jež asociuje čistotu Jenovéfy.

Hlavní roli Jenovéfy ve čtvrteční premiéře zpívala francouzská stálice ostravské opery Frédérique Friess. Jevištní způsob práce s postavou se jí povedl. Její Jenovéfa byla životná a progresivní. Nejpůsobivější byla ve scéně narafičené léčky milence v její ložnici, kterou osnoval zhrzený Golo. Její vzdor a upřímné trvání na své nevině bylo skutečně impozantní. Stejně tak v závěrečné scéně na popravišti, kdy se jí katové chystají setnout hlavu, svým dramatickým výkonem zaujala. Friess rovněž excelovala pěvecky, její lyrický soprán je postavě Jenovéfy šitý na míru.

Jejího manžela Siegfrieda ztělesnil na první premiéře Jakub Kettner. Barytonista roli šlechetného a zbožného rytíře vystřihl, jak se patří. Jeho pohybová práce (kupříkladu během zranění po bitvě) byla věrohodná. V dramatických partiích dokázal přitlačit na pilu a projevit dostatek emocí, které mu libreto umožnilo.

Příslušník Siegfriedovy družiny, zrádný Golo nemá ve své postavě nic, co by jeho citovému zášlehu dalo punc upřímnosti. Ačkoli režisér Glaser avizoval zvláštní akcent na tuto postavu, plochou psychologii libreta bohužel neschoval. Golovo zamilování, následná nenávist a v závěru opětovné naléhání na Jenovéfu působilo trochu povrchně. Je možné, že Glaser usiloval o vystižení vrstev jeho duše, které evidentně klesají níž a níž. Konotace s duší skladatele Schumanna, by však byla ústřelem.

Golo je prostě špatně napsaný bezcharakterní darebák. Na druhou stranu je jediným hybatelem děje a elementem napětí. Makedonský host Blagoj Nacoski, jenž Gola nastudoval, dal do hereckého projevu veškerý svůj um. Místy působil trochu těžkopádně, ale pěvecky byl excelentní. Jeho lyrický tenor s jasnější vyšší barvou zněl nevinně a intonačně precizně.

Také další postavy opery byly podány bez výraznějšího lapsu. Yvona Škvárová jako Margaretha při svém polehávání na lavici působila pohybově poněkud nemotorně, pěvecky naopak suverénně. Stejně tak Balthasar Martina Gurbaľa či Drago Davida Szendiucha zpívali jistě a s patřičnou dramatičností.

Hudební nastudování měl na starosti kanadský světoběžník Charles Olivieri-Munroe. Jeho provedení bylo koncepčně jednolité a přesvědčivé. Orchestr opery hrál na rozdíl od nedávno provedeného Oněgina v Opavě naprosto spolehlivě. Dynamika a tektonika nikde nepůsobily rušivě či nepatřičně.

Když zvážím všechny stránky opery Jenovéfa, můžu se divit, proč zdařilé provedení vzbudilo celkem vlažný ohlas. Šém je skutečně uložen v skladatelově hlavě. Schumannova hudba v důležitých momentech zkrátka postrádala lyrickou citovost. Exponuje sice několik zajímavých hudebních momentů, ale spíše po stránce muzikologické (odvážné disonantní postupy v harmonii). Jakoby psychická nemoc skladatele ovlivnila melodicko-harmonickou invenci opery. Vlažná a spíše dramatická hudba tak v závěru nepřináší očekávanou katarzi, jak se děje například u Richarda Wagnera. Přesto je to dílo pozoruhodné a za zhlédnutí rozhodně stojí.