Hvězda opery Jenovéfa Blagoj Nacoski: Nemůžu se dočkat reakce publika

Hudbě se věnujete od raného dětství. Začínal jste se s ní seznamovat u vaší maminky. Jak došlo k tomu, že jste posléze studoval operní zpěv v Itálii?

S hudbou mne neseznámila jen maminka, ale také její rodiče, mí prarodiče. Ačkoli nebyli moc šťastní, že pokračuji ve stejné profesi, chtěl jsem se věnovat této práci, takže jsem se rozhodl přihlásit na střední hudební školu v mém rodném městě Skopje. Během studií jsem si uvědomil, že musím odcestovat do zahraničí, abych mohl pokračovat v operním vzdělání, ale neměl jsem žádný nápad, kam ani jak. V posledním roce přijeli na školu dva skvělí učitelé z Říma. Jejich mistrovských kurzů jsem se samozřejmě zúčastnil. Na konci školního roku mě pozvali, abych pokračoval ve svých studiích s nimi v Itálii. V roce 1998 jsem přijel do Říma a byl jsem velmi rád, že jsem rok poté získal dobré stipendium, protože by bylo velmi těžké uživit se svépomocí ve městě, jako je Řím, pro někoho, kdo přichází z o mnoho chudší země.

Kdy jste se rozhodl, že budete operním pěvcem? Byl to váš dětský sen?

Vždy jsem zpíval, již od dětství. Mí prarodiče byli ve sboru makedonské Národní opery po 40 let a maminka pracovala jako sólistka. V dětství jsem s ní trávil čas, když se učila role, a vždy jsem se účastnil jejích zkoušek a představení – pravděpodobně bych dnes stále uměl zazpívat celý její repertoár. Když někdy trvala na tom, abych šel domů, a nebrala mě s sebou do divadla, byl jsem rozzlobený a zklamaný, nechtěl jsem nic zmeškat. Takže můžu definitivně říct, že mým dětským snem bylo stát se operním pěvcem. Samozřejmě je pro mě těžké říci, který byl ten klíčový moment pro mé rozhodnutí, předpokládám, že to zrálo postupně. Ale nejspíš to byl okamžik, kdy jsem vyhrál v patnácti letech Národní pěveckou soutěž v Makedonii. Uvědomil jsem si, že to může být má celoživotní profese.

Na operní scéně jste debutoval v roce 2003. Od té doby jste toho stihnul strašně moc. Spíte vůbec někdy?

Musím si najít dostatek času na spánek, jsem totiž velký spáč. Ale máte pravdu, po 11 letech aktivní mezinárodní kariéry, mimochodem v roce 2003 se odehrál můj debut v Teatro dell’Opera di Roma, mě některé věci unaví, například jsem začal nesnášet letištní kontroly a také špatné letecké společnosti. Také mi moc chybí má rodina, když jsem pryč na delší dobu a mí milovaní nemohou být se mnou. Mám nádhernou fenku zlatého retrívra, ta mi velmi chybí. Také mám rád svůj domov, mé přátele, a s touto profesí je těžké být doma. Ale na druhou stranu miluji cestování do různých zemí, poznávání nových kultur a míst, to je pozitivní aspekt této práce, alespoň pro mě. Mám přátele po celém světě. Z kontinentů, které jsem ještě nenavštívil a nezpíval tam, mi zbývá pouze Afrika a Austrálie.

Váš repertoár je velmi bohatý. Které operní role jsou vám osobně nejbližší?

Miluji roli Ferranda v Mozartově Così fan tutte, dělal jsem šest různých zpracování této opery, a stále to pro mě není dost. Cítím, že je mi velmi blízký. Další rolí, která je mi blízká, je Almaviva (Lazebník sevillský). Skladatel, jehož tvorba perfektně sedí mému hlasu, je Benjamin Britten, proto rád účinkuji v jeho operách. Vytvořil jsem také pět Mozartovských tenorových rolí. V mém repertoáru je zastoupen také Rossini, absolvoval jsem okolo 50 představení Lazebníka sevillského, ale také jsem zpíval Italku v Alžíru a Turka v Itálii.

Líbí se Vám hudba Jenovéfy? Jak byste charakterizoval Schumannovu hudbu?

Ó ano, miluji ji. V té opeře je vše: baroko, lidové prvky, symfonická hudba a romantismus. Určitě je to mistrovské dílo a já se divím, proč toto dílo není prezentováno v divadlech po celém světě.

Proč tedy bývá hrána tak zřídka, když je to mistrovské dílo?

Možná proto, že soprán (Jenovéfa) a tenor (Golo) nejsou typicky lyrické nebo dramatické hlasy, takže je velmi těžké najít pěvce pro tyto dvě role. Myslím si, že divadla by měla mít větší kuráž a představovat tyto typy oper. Vím, že publikum vídává opery jako La Traviata nebo Carmen, ale měli bychom je „vzdělávat“ novými operami, které jsou stejně skvělé jako tyto.

Sympatizujete s vaší postavou Gola? Je to typická záporná postava?

Golo je rolí, která je mému srdci velmi blízká, ale nemohl bych ji hrát příliš často, protože velice ovlivňuje mé emoce. Z psychologického pohledu je to nejvíc zakomplexovaná postava, kterou jsem kdy představoval. Všechny role, které jsem před tím zmínil, jsou většinou romantičtí milovníci, milí chlapíci. A jsou to lehké role, rozhodně mnohem lehčí než Golo. Takže mohu říci, že hrávám většinu rolí, jež jsou jeho opakem. Hrát Gola je pro mě ale velkou výzvou. Není to typicky záporná postava, stal se zlým poté, co si uvědomil, že Jenovéfa miluje Siegfrieda a jeho nikdy milovat nebude. Do poslední chvíle je plný naděje, že ji získá. Je trochu psychopatický, ale s jevištním režisérem Martinem Glaserem jsme vytvořili ještě mnohem psychologicky bohatšího Gola s množstvím změn nálad a pocitů.

Máte v repertoáru hodně děl od Mozarta. Co říkáte na operní tvorbu dvacátého století a vůbec na současnou operu? V Ostravě máme Dny nové opery.

Již jsem zmiňoval Benjamina Brittena, to je můj oblíbený operní skladatel 20. století, ale mám také velmi rád Richarda Strausse, přestože se narodil trochu dřív. Dobrá díla jsou také od Sergeje Prokofjeva, Igora Stravinského, Paula Hindemitha, Gian Carla Menottiho, Hanse Wernera Henze, ale všichni tito autoři napsali jen pár dobrých oper, vyjma Brittena, jehož produkce je velká, a většina jeho oper jsou skvělá díla. Jeho hudební jazyk ho spojuje s  Händelem, Mozartem, Rossinim i Verdim. Dny nové opery v Ostravě jsou skvělým projektem, který řadí Ostravu mezi nejdůležitější hudební centra na světě. Je to reprezentativní jak pro město samotné, tak i pro Českou republiku.

Jedná se o vaše první představení v České republice?

Musím být upřímný, neúčinkoval jsem v České republice vyjma „záskoku“ v Italce v Alžíru v roce 2010 v Ostravě. Každopádně, čeho jsem si mohl všimnout při návštěvách ostatních oper, tady v Ostravě se publikum díla velmi účastní a vždy má pro pěvce připravený vřelý aplaus. Což mě samozřejmě jako účinkujícího velmi potěšilo. Nemůžu se dočkat, až uvidím reakci publika na Jenovéfu.