Ostravský básník Milan Andrássy: Nikdy jsem nebyl součástí undergroundu

Co si představíte, když se řekne slovo underground?

Je to krásná historická záležitost. Ale protože popík jako takový nakonec vždycky všechno sežere, od shora až dolů, spolkl i underground, který je dneska vlastně také součástí toho popu. Underground za komunistů ale býval o postoji a vlastně moc nezáleželo na tom, jak kvalitní umění se produkovalo. A co si budeme povídat, kromě Plastiků většina kapel nestála za nic. Nota bene, já sám jsem nikdy k undergroundu nepatřil a osobně jsem z okruhu těch lidí skoro nikoho neznal. Nebyl jsem nikdy součást undergroundu.

Vy jste asi ani nemohl být underground, neboť v roce 1987 jste v režimním nakladatelství Mladá fronta vydal sbírku Atomoví kohouti. Proč jste chtěl publikovat i za komunismu?

Chtěl. A sbírka Atomoví kohouti nebyla v tomto smyslu mým prvním počinem. Už v roce 1986 vyšel rozsáhlý výbor z mé tvorby ve sborníku Granátové jablko, v podstatě to též byla regulérní sbírka.

Kdy jste vůbec začal psát? Které autory považujte takzvaně za iniciační pro vaši tvorbu?

Na gymplu. Obrovským vzorem pro mě tehdy byl americký beatnik Lawrence Ferlinghetti a jako každý začínající autor jsem samozřejmě objevil Václava Hraběte. Později jsem ctil Pavla Šruta a hlavně Ivana Wernische, toho ctím nesmírně dodnes. K domácímu undergroundu se mi ale za normalizace dostávalo těžko, zvláště v Ostravě, kde ani neměl moc stoupenců.

Vyšla vám po roce 1989 vůbec ještě nějaká sbírka? Já o ní alespoň nevím. I když jsem vás viděl na řadě vašich literárních čtení, o nové knize se tam nemluvilo.

Pro ostravské nakladatelství Profil jsem na počátku devadesátých let připravil sbírku Osamělý saxofon, nakladatelství ale zkrachovalo dříve, než vyšla. Že se zrovna tahle sbírka nedostala na pulty knihkupectví, to mi dnes ani není tak líto, více mě mrzí, že se ke čtenářům nedostaly ilustrace, které ke sbírce udělal Vladimír Kokolia.

Škoda. Takže nevydal jste už vůbec nic?

Ne. Po pravdě řečeno, ani jsem se o to nesnažil, jen občas jsem otiskl pár básní v nějakých časopisech nebo třeba ve sborníku V srdci Černého pavouka, který zmapoval okruh literátů kolem této proslulé hospody ve Stodolní ulici.

To jsme se zase dotkli undergroundu, citovaný výbor připravil disident Milan Kozelka, který za komunistů strávil dlouhá léta v base. Vydáte ještě vůbec někdy knihu, ta by přece mohla obsahovat i vaše zajímavé texty z pavoukovského sborníku z roku 2000?

Nějak jsem prostě na vydávání zanevřel. Píšu ale pořád a mám básní na více sbírek, třeba někdy ještě něco vydám. Několikrát mě už oslovili třeba z nakladatelství Protimluv, tak uvidíme. Vždycky se totiž ozvou, pak je ale dlouho tichu, já se jim připomínat nebudu.

Jak se vaše současné poezie liší od té, kterou jste vydal ve sbírce Atomoví kohouti?

Podle mě je to úplně něco jiného. Z mé poezie třeba zcela zmizelo to rozmáchlé ferlinghettovské beatnictví, na kterém moje verše dříve stály. Možná ve mně zůstala trocha romantiky, která se velmi zřídka objeví v mé tvorbě i dnes, ale jen třeba v jednom jediném verši.

Co pro vás znamená poezie?

Souhrn slov. Komunikaci. Celá poezie je o komunikaci, buď vaše slova čtenář pochopí a přijme, nebo zůstanou jen mými slovy. Jsem rád, když mé verše lidé vezmou.

Potkali jsme se dnes náhodou, neměli jsme schůzku, abychom udělali rozhovor. Každý správný či pravý básník u sebe nosí nějaký sešitek, nebo možná dneska notebook, se svými básněmi, byť třeba ještě nevypilovanými, nedodělanými. Tak schválně, máte u sebe nějaké básně?

Samozřejmě (básník Milan Andrássy se hrabe v tašce). Třeba tady těch několik.

Můžeme jednu z nich zveřejnit v deníku Ostravan.cz?

Asi jo, nějakou vyberu. Třeba tuto, jmenuje se Kredenc

vidím zase
chlupaté pavouky
růžové prase

A proti mně
pochoduje kredenc
Delirium Deliriu Už to mám zas
Delirium Tremens

(Pak zase ta šaškárna
kapáky a pakárna)

Ta je docela undergroundová, v undergroundu se vždycky dost pilo. Určitě se přijdu podívat do Lesa, jsem zvědav, zde jste se nakonec na stará kolena nestal undergroundovým básníkem.

Přijďte.