Herečka Sylvie Krupanská: Inspiraci pro své role hledám ve vlastním životě

Jak vznikal plakát k nové inscenaci Divadla Petra Bezruče, na kterém pózujete s petrolejovou lampou? A víte, že vás mohou Ostravané vidět i na billboardu nedaleko obchodního centra Karolina?

Vím o něm, upozornil mě na něj kolega Tomáš Dastlík. S fotografem Petrem Hrubešem jsme kvůli tomu snímku jeli do opuštěného místa v Mariánských Horách. Fotilo se to na parkovišti před stébly suché slámy. Zapálili jsme tam dýmovnici a snímalo se to časově, takže výsledný efekt není doděláván na počítači.

Jaké máte pocity z připravované inscenace Petrolejových lamp?

Zrovna jsem čerstvě po zkoušce, ale je pár dní před premiérou, to je vždycky nejvíce práce. Poslední dny jsou zásadní pro vytvoření postavy. Už jednou se mi stalo, že to nevyšlo a začala jsem stíhat až po několikáté repríze.

Jak hledáte inspiraci pro svou roli?

Aby byla postava uvěřitelná, tak to jde vždy jen na základě inspirace ze života. Musí tam být nejvíce ze sebe. Postava Šťěpky v Petrolejových lampách je neskutečně silná, je to vehementní žena, kterou neskolí ani sled nešťastných příhod, které se jí stanou. Inspiruje mě život mé maminky, která to neměla jednoduché, ale přesto se nezlomila. Navíc moc dobře vím z vlastní zkušenosti, jak se žije na malém městě, kde si všichni vidí do karet a do zahrádek. Doteď je tam kladen důraz na to, co aby lidé něco nepatřičného neřekli. Takže inspiraci pro svou novou roli jsem čerpala přesně z vesnice, odkud pocházím.

A odkud pocházíte?

Z Dubňan na jižní Moravě. Je to taková malá, malebná vesnice.

Venkovanka z malebného jihu a drsná Ostrava… Vzpomenete si ještě na své dojmy při prvním příjezdu do průmyslového města?

Byla jsem nadšená, Ostrava mě uchvátila. Praha je inspirativní, Cheb také, ten má středověký esprit, ale jakmile jsem přišla sem, byla jsem opravdu z ostravského industriálu nadšená. Jela jsem tramvají přes Vítkovice a říkala jsem si: To je bomba! Okouká se to, to je pravda. Ale jsem ráda, že se bývalé průmyslové budovy dnes využívají k uměleckým účelům.

Viděla jste filmovou verzi Petrolejových lamp od Juraje Herze?

Film jsem viděla jako malinká, pamatuji si kulhání Petra Čepka a v uších mi doznívá smích Ivy Janžurové. V rámci studia rolí jsme se dívali asi na dvacet minut filmu, jinak ne. Výkony jsou i z těch dvaceti minut famózní, nerada bych ale něco kopírovala. Režisér Martin Františák nám dává hodně volnou ruku, je vstřícný a laskavý, komunikativní a přeje našim nápadům.

Můžete prozradit nějaký takový nápad? Třeba vzniklý vaším přispěním?

Nemám ráda, když se řekne moje, tvoje. Ale kdybych měla něco říct, tak je třeba pro mě zajímavé, že když jdu hledat Pavla do rokle, tak si vezmu s sebou sáňky. To se mi zdá super. Libí se mi samotná scéna, která je dřevěná a šikmá. Krásně voní, je strohá a zemitá, dřevěná prkna a troje dřevěná futra. Tak, jak to na statku v Jilemnici mohlo být. Holé stěny, jedna postel, jeden gauč, syrovost.

A nebude to spíš nervák?

Já doufám. Aby byla inscenace dobrá, musí se propojit hodně složek dohromady. S režisérem Martinem Františákem dělám už poněkolikáté a snad to bude fungovat. Věřím, že to bude plné a ne poloprázdné, že ta láhev bude naplněna po okraj, tak jak by to mělo být. Ale ještě je to před námi.

Co děláte, když nehrajete divadlo?

Relaxuji a ráda se procházím v lese. Jezdíme s přítelem do Beskyd.

Jak vzpomínáte na natáčení filmového psychothrilleru Isabel, ve kterém jste ztvárnila důležitou roli upírky?

Bylo to těžké. Projekt bez koruny, bez dotací sponzorů. Šla jsem do toho z kamarádství. Režisér Lukáš Melník do toho dával maximum, velmi stál o to mít svůj film, dlouho jsem tak zapáleného člověka pro věc neviděla. Pak to ale bylo hodně hektické. Stal se zázrak už jen v tom, že Isabel běžela v kinech. Lukáš a jeho neskutečná vnitřní síla dokázali, že je film v kinech.

Režiséra jste vychválila, ale co vám z Isabel zůstalo v krvi? Byl to pro vás něčím nové?

Tím, že jsem hrála nadpřirozenou bytost. Upírské filmy nejsou má doména, ale kdy jindy si zahraju nadpřirozenou bytost? Na divadle těžko, takže tím byla postava upírky Ewy zajímavá.

Se všemi scénami jste souhlasila?

Ano, ale byla jedna výjimka, nechtěla jsme se potkat s potkany. Kluci mi museli říct, kdy budou na place, abych se jim mohla vyhnout. Jinak by to musela být asi velká finanční motivace, abych se překonala.

Už se vám něco podobného povedlo, že jste byla spokojena s vlastní filmovou rolí?

V televizním filmu Ženy, které závidí muže od Roberta Sedláčka. Ale já nemám ráda, když se všem něco libí, lepší je, když na to není jenom jeden názor. Mám ráda, když divácké reakce jsou názorově pestřejší.

Která inscenace Divadla Petra Bezruče by neměla nikomu uniknout?

Ráda bych pozvala diváky na Evžena Oněgina, budeme mít stou reprízu a brzy bude derniéra. Jinak mám ráda všechny své inscenace, kde hraji.