Z Hobita ke Zlatému hroznu: Protimluv vydal knihu originálních ostravských dojmů

V dobovém denním tisku sice zájemce o všední život v Ostravě v různých historických údobích najde mnoho zajímavého, vždycky jsou to ale příliš kusé útržky času, z nichž se jen těžko lepí smysluplná mozaika. Z novinové reklamy se třeba dozvíme, jaká vína dovážel pan Křižánek do své vinárny na Nádražní třídě, zatímco ze zprávy v černé kronice zjistíme, že se tam u vína servala noční společnost. Jenže o samotném duchu podniku, jeho atmosféře, konkrétních hostech, výzdobě interiéru či o kvalitě jídel už se toho za starých deníků nedá mnoho vyčíst. Také následné pátrání v archivních fondech s účty pana vinárníka, živnostenskými listy a dalším materiálem sice přináší radost z doteku se vzácnými relikviemi, plasticita všedního dne se ale v úředních listinách hledá obtížně.

Každá metropole proto potřebuje talentované publicisty, kteří dokážou zaznamenat tep města. Moravskoslezská Ostrava ale na takové lapače času nikdy neměla velké štěstí. Nad všemi nepříliš povedenými pokusy o niterný kontakt s ostravským geniem loci tak zatím vyčnívala jediná kniha, Zapomenutá Ostrava rozhlasového fejetonisty Josefa Filgase. Filgas se už ve třicátých letech minulého století nebál spojovat vysoké s nízkým a ocenit pábitelský hlas ulice, v Ostravě často hlas velmi drsný. Autora zajímala prostituce kolem Stodolní ulice, haldaři i brenparťáci, tuláci na Slezskoostravském hradě i šlamaři na Karolině, stejně jako uměl zabrousit do luxusních kaváren nebo se poeticky rozplývat nad barevným ostravským nebem a poletujícími sazemi.

Filgasova kniha se pro generaci dnešních čtyřicátníků stala neocenitelným průvodcem předválečnou Ostravou. Sami už tu dobu prožít nemohli a jak už naznačeno, v odborných studiích není na něžné reálie všedního dne prostor ani chuť. Ostravské nakladatelství Protimluv ale před drahnými lety také objevilo autora, jenž má jitřivé básnické vidění a kromě komplikovaně snových surrealistických veršů dokáže napsat i poutavé dojmy z ostravských ulic a náměstí, z výčepů i nádraží nebo z chrámů a hřbitovů.

Kniha s Pamětí v zádech z pera Petra Vrchlabského je dílem zcela jistě filgasovským, byť texty nejsou nikdy rozehrány do příběhů až mikropovídek, o což se Filgas snažil ve snaze dosáhnout k nějaké literární metě. Návaznost na Filgase je u Vrchlabského patrná spíše v duchovní linii, oba totiž na Ostravě milují právě ty kontrastní marginálie, kterých si běžný člověk příliš nevšímá a jež se nakonec ztratí nikým nezaznamenány v propadlišti dějin.

Tak třeba Vrchlabského procházky ostravskými bufety či vinárnami v době od konce šedesátých do sametové revoluce (někdy i s porevolučním přesahem), to jsou drahokamy nasbírané pro další pokolení. Kdo dneska třeba ví, kde se za komunismu nacházela vinárna Zlatý hrozen? „Ještě mám před očima svou první dederonovou košili, kterou jsem spolu s kravatou po dědečkovi z Vídně a sakem z tanečních otevřel tajemné dveře podniku. Samozřejmost byla šatnářka, do další místnosti již uváděl osobně pečlivý číšník. Uvnitř bylo sympatické přítmí, nikdy jsem tam nezažil větší společnost, míst ostatně bylo poskrovnu,“ zve Vrchlabský čtenáře ke Zlatému hroznu v Puchmajerově ulici.

Kniha plná interesantních drobností, sbíraných v Ostravě už od konce šedesátých, určitě patří do knihovničky každého ostravského vlastivědce či okrašlovatele. Škoda ale, že publikace dostala nepříliš povedenou obálku. Ta by se možná hodila pro básnickou sbírku, nikoliv ovšem pro dílo publicisticko—osvětové, které musí dělat jistý druh osvěty již na pultech knihkupectví. Problematická je i ediční práce nakladatele, který do publikace nacpal zřejmě veškeré texty, jež Vrchlabský sepsal pro časopis Protimluv. Ne všechny ale stály za knižní otištění, nebo se s nimi před vydáním ještě mohlo redakčně pracovat. Autor je takto představen div ne jako nedávno zesnulý klasik, jehož vydavatel se rozhodl pro pietní zveřejnění veškerého díla včetně pozůstalosti, tedy včetně nepodstatných dřistů a prdů.

Čtivost celého souboru textů také brzdí zbytečné poznámky, které vysvětlují posuny mnohých reálií v toku času. Čtenář by navíc neměl být obtěžován úvody či dovětky typu: „V tomto čísle Protimluvu předkládám laskavé pozornosti čtenářů…“ Takové informace patří maximálně do ediční poznámky a pečlivý redaktor by je z Vrchlabského textů určitě vypreparoval a nenutil nás k pocitu, že si vlastně prohlížíme jen svázané ročníky časopisu Protimluv, nikoliv skutečnou knihu.