Renáta Klemensová: Miluji tragikomické postavy, které říkají něco jiného, než cítí

Jak se žije herečce s režisérem?

Dobře. (úsměv)

Po premiéře hry Perfect Days jsem Václavu Klemensovi řekl, že mu jdu gratulovat k jevištnímu výkonu jeho ženy, a on reagoval těmito slovy: „Hlavně to řekni ještě Renátě“. Když jsem pak gratuloval vám, stála jste vedle manžela, objala ho a řekla: „Ta gratulace patří také jemu, strašně moc mi pomohl“. A já se ptám, v čem?

Když ví, že toho mám hodně, zastane spoustu věcí v domácnosti. A snad je to i obráceně.

Takže jste neměla na mysli profesní pomoc s postavou?

Ne, to vůbec ne. On řekne: „Musel bych si to přečíst a vědět, o co jde režisérovi….“. Je ale mým nejtvrdším kritikem. Až je to někdy těžké poslouchat. Ale co se podpory týče, tak  nakoupí, navaří a postará se o věci, které jsou momentálně nad rámec mých možností a drží mě psychicky. Není to se mnou jednoduché.

A přijímáte Václavovu kritiku, nebo se dokonce těšíte na to, co řekne?

To určitě. A musím říct, že mne rozpravy s Václavem hodně baví. A netýkají se jen mých rolí. Občas po společně viděné premiéře diskutujeme dlouho do noci. Vyhledáváme texty a řešíme, jestli už je problém v textu, nebo proč to v dané inscenaci funguje jinak nebo nefunguje vůbec. A tyhle rozpravy s Vaškem mne moc baví.

Vy jste po konzervatoři nastoupila do Moravského divadla Olomouc, odtamtud jste šla na mateřskou dovolenou a pak jste dostala nabídku angažmá v Komorní scéně Aréna. Z Arény si vás režisér Janusz Klimsza odvedl do angažmá v Národním divadle moravskoslezském. Jak vzpomínáte na ta léta v Olomouci a v Aréně?

Olomouc, to bylo první angažmá, první zkušenosti, první velká přátelství… Prostě první důležitá láska. Po čtyřech letech jsem nastoupila na mateřskou dovolenou a následovala manžela do Ostravy. On k Bezručům a já? Já jsem začala panikařit, jestli se budu schopná k divadlu vrátit a hlavně kam. Ale díky té nejistotě jsem si uvědomila, jak zásadní je pro mě a pro můj život divadlo. Že se k němu chci vrátit. A docela jsem se bála, že to třeba nebude možné. Aréna, to už byla podstatná část mého života. A ani mi nevadilo, že jsem v Aréně začínala menšími rolemi, byla jsem vůbec vděčná za práci, kterou jsem dostala. A zároveň to byla velká škola. Sami jsme si tam prali kostýmy, připravovali rekvizity, dostali jsme se zpět k úplným základům.

Setkala  jste tam s režisérem a bývalým uměleckým šéfem Pavlem Cisovským…

A dodnes mu děkuji za možnost zase se vrátit k divadlu. Tehdy mě občas štvalo, že nám k postavám, vztahům, situacím moc neříká. Nechal nás, ať si hledáme sami. Ale dnes jsem mu za to velice vděčná. Protože jsem se naučila myslet.

A co ostatní režiséři?

Určitě pro mě byla důležitá práce s Oxanou Meleškinou-Smilkovou na Višňovém sadu. Teprve tehdy jsem pochopila, co to znamená divadelní pokora. Měli jsme s Vláďou Georgievem velký dialog Lopachina a Varji a na zkoušce se nám povedl moc hezky. Byly tam slzy, očekávání, naděje, nepochopení, byl to opravdu velký výstup. Oxana se na to podívala a řekla: teď jste to zahráli a víte o čem to je, takže to můžeme škrtnout. Vy přijdete, zůstane tam všechno to napětí, ale nebudete schopni nic říct, nic udělat, a tím bude výstup končit. Byla jsem z toho strašně zklamaná. Říkala jsem si, že jsem mohla ukázat, co umím, a ptala jsem se, proč to škrtá. A ona nám vysvětlila, že přece nejde o to, aby si diváci řekli, že to ti dva hezky zahráli, ale aby jim bylo Varji líto. Já jsem pak vždycky po tom výstupu odcházela na záchod upustit ten emoční přetlak, abych na děkovačku už přišla klidná a upravená. A jednou tam přišla paní hasička Maruška a povídá: Renátko, vy fakt pláčete? A já si vždycky říkám, proč vás ten Lopachin nechce.  To byla největší pochvala. Zastyděla jsem se, protože jsem pochopila, že v tom je právě ta pokora. Že by herec neměl zneužívat postavu k vlastní exhibici, ale sloužit jí a inscenaci tak, aby si diváci užili příběh a přemýšleli nad osudy postav, nikoliv nad mým výkonem.

Jak jste se cítila v Národním divadle moravskoslezském poté, co jste tam přišla?

Velmi důležité pro mne tehdy bylo, že jsem šla za šéfem činohry Januszem Klimszou, se kterým jsem dělala už v Aréně. Moc jsem se těšila a zároveň strašně bála. Ale všichni mí kolegové se k nově příchozím chovají velmi přátelsky.

A nelitovala jste odchodu z Arény?

Byla jsem v Aréně deset let, už jsem cítila jakousi krizi, potřebovala jsem změnu. Taky jsem měla pocit, že tam mám takové teplé pohodlné místečko a bála se, ať nezlenivím. První sezóny v NDM jsem zkoušela převážně Divadle Jiřího Myrona, a to velké jeviště byl pro mě boj. Přiznávám, že hraní na malinkém jevišti bývalé Arény pro mě bylo daleko jednodušší. Takže jsem si mockrát říkala, jestli jsem neudělala chybu. Přesto nelituji. Kdo ví, čeho bych litovala, kdybych zůstala. Ale je fakt, že jsem vždy vděčná za představení na naší zkušebně, v malém prostoru.

Když vezmeme vaši poslední velkou hlavní roli v Perfect Days, postavu Barbs, vnímáte to jako zatím největší hereckou příležitost?

Já to fakt takhle neřeším. Já jsem vždycky vděčná za role, které jsou o něčem, které mají nějaký oblouk, a to mohou třeba být dva malé výstupy. A miluji rozpor v postavách. Že třeba dávají najevo něco jiného, než cítí. Taky mám ráda tragikomické postavy. Tou byla třeba Martirio v Domě doni Bernardy. Velice mě bavilo hledat v tragických situacích jistou komičnost.

Kdyby vám někdo v téhle chvíli nabídl angažmá zpět v Komorní scéně Aréna, anebo třeba v pražském Národním divadle, co byste udělala?

Mně je velice dobře v souboru Národního divadla moravskoslezského. Stojím si za herci, za kolegy, a odmítám se bavit o tom, co by kdyby. Něco takového bych řešila, kdyby to přišlo.