Filharmonie opět představila „hudební mládí“, tentokrát v nejlepším světle

Čtvrteční koncert filharmonie představil dvě mladé sólistky a populární program. Cyklus Jeunesses musicales dává zelenou zejména mladší generaci umělců. Na koncertech v první polovině zaznívají převážně kratší skladby, které jsou svým charakterem méně náročné na poslech.

První kompozicí večera byla Suita Estancia jihoamerického skladatele Alberta Ginastery. Jeho zajímavé hudební dílo bývá děleno do tří období. Suita Estancia spadá do ranného slohu, charakterizovaného jako „objektivní národní (chcete-li vlastenecká) hudba.“ Suita je skutečně plná konkrétních hudebních aluzí na typické prvky jihoamerické hudby: taneční rytmus, barevná instrumentace a populárně zaměřená melodika. Estancia vznikla původně jako hudba k baletu.

Filharmonii dirigoval sympatický mladík Marek Prášil. Není to za dirigentským pultem žádný zelenáč. Na svém kontě má již spolupráci s renomovanými tělesy jako je Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, získal rovněž ocenění za dirigentský výkon na mezinárodních soutěžích. Musím vyjádřit panu dirigentovi velké uznání za to, jak plasticky a skvěle gradačně vystihl celou Suitu Estanciu. Nebyla to zejména po stránce metrorytmické vůbec jednoduchá věc. Každá ze čtyř vět byla jasně vystavěná, sdělná a přehledná.

Koncert pokračoval Baladou pro altsaxofon a orchestr francouzského tvůrce Henri Tomasiho. Tomasiho hudba je typickým produktem konzervativnější linie hudby 20. století. Je to hudba plná sentimentu, líbivé harmonie, nekomplikované a někdy až kýčovité melodie. Hodila by se do filmu. Však mi také místy připomněla hudbu z filmu Škola základ života. A tak snad stojí za to spíše podtrhnout dobrý výkon sólistky Kateřiny Juřenové. Ta zahrála svůj altsaxofonový part suverénně. Tomasiho hudbu skutečně procítila, líbilo se mi, jak si každou notu užívala, přitom se nenechala strhnout a byla rytmicky precizní. Dočkala se také zaslouženého uznání dlouhým potleskem publika.

Třetí kompozice první poloviny Jeunesses musicales byla rovněž ve znamení francouzského espritu a šarmu. François Borne je znám především jako pedagog a inovátor hry na příčnou flétnu. Proto nepřekvapí, že jeho skladba nazvaná Carmen – Fantazie pro flétnu a orchestr je hudební slátanina par excellence. Kompozice naprosto degradujícím způsobem bez jakékoliv hudební logiky cituje slavná témata Bizetovy geniální opery. Na mnoha místech je bohužel plytká, vše zajímavé se tedy odehrává ve v pravdě virtuózním partu sólové příčné flétny. Toho se úspěšně zhostila flétnistka Markéta Hrdová. S náročnou Fantazií si poradila bravurně – technicky jistě a tónově vkusně. Její vystoupení mělo rovněž spontánní ohlas a vzbudilo nadšení.

Všechny tři kompozice byly opravdu dobře nastudovány. Filharmonie s Prášilem hrála výborně. Prášil kolem sebe skutečně doslova „prášil“ pozitivní energii, která byla patrná z jeho gest a způsobu dirigování. Populárněji zaměřený výběr skladeb určitě přes mé drobné výhrady byl velmi příjemný na poslech. Není špatné jednou za čas zažít na klasickém koncertu méně „vážnou“ klasiku. Mladí sólisté byli perfektně připraveni a dokázali svými výkony vzbudit opravdu hluboké emoce. Po přestávce zazněla suita Arlézanka Georgese Bizeta, která už jen pocit z dobrého koncertu korunovala.