Takové album jako Šero Bratří Orffů se podaří jen jednou za několik let

Bratři Orffové své hudební nápady maskují celou řadou efektů, samplů a elektronických pozlátek. Když jimi trpělivý posluchač pronikne, vyjeví se mu jednoduchá stavba písní, která funguje na principu malé dvoudílné formy (Do hlavy, Sůl z Krnova), nebo je variací rozvíjející ústřední motiv, skrytý obvykle v basovém ostinatu (píseň Na dně krnovské propasti). Co ale dělá z písní skutečný hudební zážitek, je práce se zvukem a aranžemi, instrumentální zručnost Orffů a emotivní síla příběhů textaře a zpěváka Ivana Gajdoše.

Na dně krnovské propasti je skladba vybudovaná na sestupném basovém motivu d – h – hes – a. Pokud by ostinato bylo neměnné celou dobu, mohli bychom bez problémů říct, že se jedná o passacagliu – starou barokní formu, založenou na neměnném basovém motivku. Hlavní motiv se však lehce proměňuje, využívaje stejného tónového materiálu: h – d – h – hes. Píseň je pozoruhodná i po textové stránce. Provokuje malou hádankou v podobě krnovské propasti. Účinná je také gradace, když se z lovce motýlů má stát „lovec“ lidí. Velmi poetická věc.

Na první song textově přímo navazuje druhá skladba alba Do hlavy. V čase je však retrospektivou – ohlédnutím Gajdoše za dobou dětství. Proměna básníka je tu skoro panteistická. Z lovce motýlů se stává motýlem. Tomu odpovídá i jednoduchá instrumentace – písni velmi sluší kytara, jež má ve sloce tento motiv:

V závěru se připojují Orffův instrumentář a dechová sekce.

Třetí skladba Vymazán je překvapivou změnou. Drsnější zvuk přináší hned na počátku lehce nakreslená kytara ve stylu Neila Younga a kultovního filmu Dead Man.

Také harmonická prodleva na notě d, stupňuje napětí, které v závěru exploduje v různých syntetických zvucích. Možná škoda.

Čtvrtý song Sůl z Krnova, který si Orffové vypůjčili z repertoáru písničkáře Kittchena, je opět zklidněním – alespoň elektronickým. Aranžérsky už zde jistá klišé a známky opakování bohužel nacházím například v typickém nabalování nástrojů na zpočátku samotnou kytaru. Hlavní motiv písně ale je rytmicky zajímavý.

Trávy opět navazují na poetiku přírody, která prostupuje vnitřní krajiny Ivana Gajdoše. Ty jsou velmi zvláštní: „Trávy / vlasy panny, smutná / louka po obřezání, listí / hrobaři bez úpadku, stromy / které tě vypouštějí.“ Příroda je Gajdošovi živoucím alter egem. Ptá se jí, otiskuje do ní své vlastní příběhy a nachází skryté paralely. Velmi silná píseň.

Píseň Srůst má asi nejkrásnější kytarový nápad alba.

Skladba Šero opět halí skladbu do různých samplů. Poprvé si uvědomuji, že album je dost ponuré. Obtěžkané pocity smutku, nostalgie, deprese. Četná symbolika ztráty se objevuje v motivech rozvalin, šera, tmy. Není to útěšná hudba. Také další píseň V záclonách je stejně tázavá, tísnivá: „Musíš opravdu chtít se nezbláznit. Z toho, jak se všechno rozpadá. Dneska to ještě nepřijde. Dneska to ještě nečeká. Stejně ví, že to pozná. Čas to nespraví.“

Deska obsahuje ještě jakousi podivnou karikaturu písně. Přesně tou je zvláštní skladba Sbor pomsty duchů. Tady už však hudební nápady hraničí s naivitou. Půltónový postup ve sloce už nespasí ani nečekaný harmonický postup refrénu. Skladba zanechává sluchově nepříjemnou pachuť nepovedenosti. Aranžérsky zejména v perkusích hotová katastrofa. Z ničeho se holt něco nevykřeše.

Naštěstí další song Stepsauer se vrací k hudbě, kterou Orffové umí. Jemné hudební vrstvy, dlouhé plochy neměnné harmonie, do níž se postupně vlévají další a další melodické i rytmické prvky. Je to také jediná instrumentálka desky.

Příjemnou náladu má také song Pak otevřte všechna okna. Zajímavá textová poloha zachycuje Gajdošovo filozofování nad vlastním mrtvým tělem. Další skladba Tunel jakoby vypadla z pera britským Radiohead.

Za takový nápad by se anglická skupina rozhodně nemusela stydět, ba naopak. Textově silnou Gajdošovu polohu, kterou je personifikace různých jevů (kolébky jsou z mladých stromů, a když vyrostou, tak je setnou dolů), umocňuje vynalézavá harmonie a typicky orffovská hudební plocha se sestupnou basovou linkou, odpověďmi klavíru a melodickými variacemi v závěrečné gradaci.

Bratři Orffové vydali album, které se vzpírá radosti z tak dlouhého čekání. Je to deska provokativní. Neobalamutí posluchače jedinou skladbou. A o čas v Šeru očividně běží. Bratři Orffové stojí na rozcestí. Čas je pro ně jen ten uplynulý. Smutný a skutečný. Nikdy však patetický. A to dělá z Šera poetický zážitek. Tisknul bych srdečně ruku básníkovi, který by podobné texty jako na této desce nazýval básněmi. Album jako Šero se podaří natočit jednou za mnoho let.

Celé album si můžete poslechnout zde.