Herec Vladimír Čapka maluje klauny. Zajímá mne jejich duše, říká

Na kterou ze svých rolí vzpomínáte nejraději?

To je těžká otázka. Ale je to například šašek v Králi Learovi, Strindberg v Noci  tribádek, ale také Gimpl ze hry Hlupák Gimpl a mnoho dalších. Určitě také Amadeus ještě u Bezručů, Misantrop… vždycky záleželo na atmosféře zkoušení. Jo, ještě rád vzpomínám na pana Schulze v Kabaretu, těch vzpomínek je opravdu mnoho. 

Kdy jste začal malovat? Ještě předtím, než jste šel do učení na strojního zámečníka? 

Dávno předtím, už jako malý kluk  jsem s mámou a tátou kreslili kytičky, domečky, stromy, labutě, a to všechno jedním tahem. A taky klauny, to mi zůstalo dodnes. A co se týče toho vyučení, to bylo tak – šli kamarádi ze základky, tak jsem šel taky. Pak jsem ty tři roky musel přetrpět, ale něco jsem se tam naučil – držet kladivo, pilník, vrtačku. Toho všeho jsem mírou vrchovatou využil. Po vyučení jsem si šel doplnit vzdělání na UMPRUM  v Uherském Hradišti, kde jsem v ateliéru profesora Klímy vystudoval obor design – průmyslové výtvarnictví. Tam jsem  si přičichl k malování a výtvarnictví nejvíc. V mém kruhu, jak jsme říkali, byli malíř Boris Jirků, sochař Stefan Milkov, tedy kluci, kteří se dostali na vrchol a ve své branži se dokázali  prosadit.

Vnímáte to tak, že jste malující herec, nebo hrající malíř?

Jsem herec,  který si maluje.  Jestli jsem měl někdy výstavu? Ano. V divadle v Českém Těšíně a v divadle Antonína Dvořáka. Ale to byly takové výjimečné akce, já raději svoje obrazy a  obrázky věnuji k narozeninám. Kolegové Lichý, Kafková, Klimsza, Jirman, Fišar, Conová, Gasnárková a mnoho dalších mají něco ode mne doma.

Je pravda, že herci často malují? 

Ano, je to strašně uklidňující. Ventiluje to stres, který herec prožívá dnes a furt.  Je to terapie, klídeček, nebo naopak vzrůšo.  Zrovna si říkám, že jsem na to dlouho nesáhl.  Musím to napravit!

Zmínil jste, že malujete  klauny. Chodíte na ně do cirkusu?

Ne. V cirkuse jsem byl pouze jednou. Mě spíš zajímá klaunova duše. Slza ve tváři. Klaun  se smutnýma očima.  Co ho trápí v duši.  A to má s herectvím hodně společného. Dnes se klauni moc neobjevují

Jste z herecké rodiny. Herečkou je vaše manželka a dnes už i vaše dcera. Nelezli jste si někdy na nervy?

Jako v každé rodině by se něco  našlo.  Ale my s ženou jsme už třicet let, kdysi u Bezručů jsme byli pořád spolu,  od rána do večera,  v divadle, o prázdninách,  všude.  A dnes to není jinak.

Dcera je v angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě…

Ano, vystudovala Janáčkovu konzervatoř u profesorky Gasnárkové a po čtvrtém ročníku přišla s tím, že chce do světa. Takže šla a my jí držíme všechny pěsti, aby narazila hlavně na dobré lidi a aby se jí dařilo v divadle i v životě.  Přece divadlo je život… Momentálně budou mít premiéru Šumaře na střeše. Ve volném čase se věnuje  akrobacii na šálách.

Dokáže vás něco naštvat?

To by bylo na román.

A co vám naopak dělá radost?

Nápodobně, ale hlavně moje holky, můj táta, kterému to v jeho věku pořád myslí,  a máma, že jí to chodí.