Jiří Surůvka vystavuje v Londýně Hitlera, starou ženu a vychrtlé Brity

V londýnské Frameless Gallery budete mimo jiné vystavovat obraz z druhé půle devadesátých let s názvem Just like Marilyn Monroe II. Je to parafráze slavného Warholova cyklu portrétů Marilyn Monroe, jenže na vašem obraze není vnadná americká ikona, nýbrž stará žena. Když jste obraz v roce 1997 tvořil, chtěl jste se hlavně konfrontovat s Warholem, nebo je za dílem i váš osobní strach z příchodu stáří?

Obava ze stáří v tom tehdy určitě nebyla, mně šlo o to, že se Andy Warhol zabýval výhradně krásnými módními celebritami, k nimž patřila třeba Marilyn Monroe. A nejde jen o pop-art, jde o umění vůbec a vlastně i o náš život, neboť máme tendence se zabývat hlavně pěknými lidmi. Jako reakci na Warhola jsem vytvořil dva obrazy, Just like Marylin Monroe I a II, a to tak, že jsem naskenoval fotografii staré eskymácké a rumunské ženy. Chtěl jsem, aby to dílo mělo sociální podtext, protože proč glorifikovat, co je hezké, obdivované a slavné, zatímco obyčejní chudí lidé se na Warholových obrazech nikdy neobjevili. S Warholem jsem se prostřednictvím těch obrazů pokusil vést jakýsi dialog. Později jsem obdobně zobrazil bojovníky z varšavského ghetta, kteří hrdinně padli v předem prohraném židovském povstání proti nacistům v roce 1943. Použil jsem jejich fotografie a udělal z nich rockové hvězdy.

Co ještě vystavujete v Londýně?

Obraz Gilbert & George, což je zase parafráze známého dua britských výtvarníků. Jejich těla jsem totiž udělal podle fotografie vyzáblých těl obětí koncentračních táborů. A namísto hlav jim nasadil citrón a hlávku zelí. A pak tam ještě vystavuji Adolfa Hitlera, obraz Dvojčata.

Jiří Surůvka: Dvojčata

Jo, to jsou ty mrkací panenky s Hitlerovým knírem a patkou. No to jsem zvědav, zda pobouříte Londýn, myslím hlavně Gilbertem & Georgem. Jste rád, že jste byl vybrán mezi reprezentanty české postmoderny zrovna vy?

Všechno to nějak souvisí s Jiřím Přibáněm, který se na londýnské výstavě podílí jako teoretik a napsal knihu Obrazy české postmoderny, jež se zabývala třeba dílem Stanislava Diviše či Jiřího Davida, ale také malíři mladšími, třeba Petrem Písaříkem nebo mou maličkostí. Všichni jmenovaní teď také vystavují v Londýně.

Postmoderně ve výtvarném umění ale odzvonilo v devadesátých letech. Jaký umělecký styl vlastně představujete nyní, kým se cítíte být?

Zábavné je, že teď zrovna, když telefonujete, jsem v Londýně na výstavě Richarda Hamiltona v Tate Gallery. A Hamilton patřil k zakladatelům britské odnože pop-artu a později právě postmoderny. Já se ale nikdy moc za postmoderního malíře nepovažoval. Postmoderna, to jsou pro mě hlavně osmdesátá léta, kdy jsem teprve začínal tvořit. Protože ale žiju v Ostravě, považuji se dnes spíše za sociálního umělce.

To zní krásně angažovaně. Jak se letělo do Londýna a jak na vás působí britská metropole?

Nemám rád lety letadlem, ale jsou to jen dvě hodiny, což je rychlejší než jet vlakem z Ostravy do Prahy. Jsem v pohodě, je tu pěkné počasí a hned v sobotu večer jsem se nějak přimotal k místní české enklávě, která tu provozuje Red Gallery. Zrovna se tam pořádala nějaké módní přehlídka, takže jsem se dostal mezi nějakých padesát Čechů, kteří žijí v Londýně.

A už jste si dal britské pivo?

Pivo jsem si dal, ale byl to dovoz z Itálie, britské pivo v té galerii snad ani neměli. Red Gallery si pronajímají Češi, majitelem je ovšem Jihoafričan. V Londýně se nehledí na to, kdo je odkud, národnost tu nic neznamená.

Jak dlouho si Londýna užijete?

Do soboty, ale už se těším do Ostravy, chachacha (typický Surůvkův smích, pozn. aut).