Martin Glaser režíruje Jenovéfu a říká: Schumannova hudba je plná šílenství

Jste v Ostravě teprve pár dnů, už jste se potkal s duchem města?

Ještě moc ne. V opeře se pracuje hodně intenzivně, máme dvě zkoušky denně.

Jak došlo k tomu, režírujete Jenovéfu, dílo kritizované za nedostatek dramatičnosti právě vy, spíše činoherní režisér?

Já jsem měl velkou radost, když mi asi před dvěma lety dramaturg ostravské opery Daniel Jäger zavolal, že viděl mého Othella v Českých Budějovicích, že se mu to líbilo a že by se mnou velmi rád spolupracoval. Nabídli mi tehdy jiný titul, ale bohužel na termín, ve kterém jsem měl plný kalendář. Řekl jsem, že mne to velmi mrzí, že bych moc rád s ostravskou operou, která má výborný zvuk v České republice, spolupracoval. Ledaže by měli něco na leden až únor 2014. A Daniel Jäger řekl, my tam máme v plánu Jenovéfu, ale to asi nebude pro vás. To by vás asi nebavilo. Tak jsem řekl, povězte mi, o čem to je, třeba by mne to bavilo. Když jsem si pak poprvé poslechl Jenovéfu, tak se mi ta hudba hodně líbila. Vlastně víc, než když jsem poprvé poslouchal Verdiho Otella. Tenhle Schumann, to byl pro mne velký hudební zážitek. Pak jsem se samozřejmě trochu vyděsil, když jsem si přečetl libreto. Jednoduché, až naivní. Ale je to velká výzva a velká příležitost.

Vy jste v loňském roce viděl Ostermeierovu berlínskou inscenaci Ibsenova Nepřítele lidu s vášnivě diskutujícím publikem, a velmi jste ocenil originální scénování. Tehdy jste také napsal, že jsme na činoherních domácích jevištích svědky buď svévolně destruktivního zacházení s psaným dramatickým textem, nebo s muzeálně pietním přístupem k němu. A voláte po skutečně novém přístupu k jevištnímu tvaru. Dá se toto vaše volání promítnout i na operní jeviště?

Myslím, že ano. Opera dokonce takové přístupy dovoluje více než činohra.  Ty nejlepší operní inscenace ve světě dnes udávají i trendy ve scénování obecně. Operní režisér je podle mne dokonce v mnohém svobodnější než činoherní. Dnes už se nečeká, že budete dělat nějaké ilustrace libreta. Ta libreta jsou často romantické pohádky, často velmi jednoduché až prostoduché, ale hudba je většinou velice hluboká, imaginativní, tam si můžete, jak se říká, pustit fantazii na špacír.

Hudba je dána partiturou, a ta se většinou dodržuje. Dirigent má samozřejmě v hudebním nastudování prostor pro vlastní vedení orchestru, ale v podstatě se v hudbě ctí autoři…

Ano, hudba se musí zachovat, ale ke scénování nabízí obrovský prostor. Když ji posloucháte, tak ve vás roznítí sled obrazů. V Jenovéfě jsou sice Schumannem napsány nějaké scénické poznámky, ale my máme svůj vlastní koncept a vytváříme jakýsi obraz duše, ovšem nikoliv Jenovéfy, ale postavy Gola, která je z mého pohledu tou hlavní dramatickou figurou.

Ze zkoušky operní inscenace Jenovéfa (Foto: Martin Popelář)

Už jste řekl, že nechcete dělat ilustraci libreta. Říkáte, že právě Golo, jakýsi podle mne snad až intrikán, je pro vás velmi důležitou postavou. Tak o čem bude vaše Jenovéfa?

Já jsem v určitém okamžiku vnímání Schumannovy hudby dospěl k pocitu, že snad poslouchám hudbu k thrilleru. Nějaká romantická pohádka o věrně hraběnce Jenovéfě by mne asi opravdu nebavila. Ale ta hudba je pro mne plná šílenství. Robert Schumann byl stižen těžkou duševní chorobou. No, a právě Golo jakoby bojoval s nějakým vnitřním běsem. To samozřejmě v tom libretu není. Ani Robert Schumann o tom vědomě nepsal. Jenže vzhledem k jeho nemoci o křehkosti lidské duše věděl to, o čem se nám ani nezdá. A já to v té hudbě to cítím. Takže Jenovéfa je pro mne obrazem boje o duši. Zároveň je pro mne v něčem velmi současná.

V čem?

Ty hlavní čtyři postavy většinou stále zpívají o tom, jaké by to bylo, kdyby….A my dneska téměř neumíme žít v současnosti. Pořád se upínáme k tomu, co bude. Co bude, až vydělám peníze, co bude po tom a po tom, jako by naše civilizace měla tendenci utíkat někam do budoucna. Nebo se vracíme do minulých časů s tím, jaké to bylo hezké. Hodně lidí si neumí užít tu chvíli, ve které zrovna jsme. A neumíme se smířit s tím, co právě máme. Když se nám tohle všechno podaří dostat na jeviště, tak snad podáme obraz toho, jak zrovna žijeme. A to by snad divadlo mohlo, nebo snad mělo dělat.

Působení činoherních herců na jevišti přináší i posun v projevu operních pěvců směrem k činohernímu herectví…

V opeře v zahraničí je tohle normální. Dnes už se očekává, že pěvci kromě toho, že budou excelentně zpívat, budou i hrát. Protože je to divadlo. A že budou hrát tak, aby to odpovídalo estetické zkušenosti jedenadvacátého století. Diváci dnes od opery nečekají koncert, ale vášnivé divadlo, které může být dokonce mnohem vášnivější a emocionálnější než činohra.

Takže herectví u představitelů operních rolí považujete za samozřejmost?

Ano. Není to vždy jednoduché, často je nutné překonat určitá klišé a stále jsou tu určité limity, aby se v tom, co požadujete, dalo ještě zpívat. Nelze zpívat zády k publiku, někde nelze zpívat ani z profilu, když ta hudba je tak silná a k tomu ještě je tady scéna a scénograf a prostor. S tím vším se musíme poprat.

Zmiňujete scénografii. Bude vaše Jenovéfa výpravnou operou?

Já myslím, že v tomhle směru publikum potěšíme. Každé dějství je jiné, každé přináší nějakou proměnu, velmi výpravná je kostýmní stránka, každé to dějství je pro nás zároveň jednou z vrstev Golovy duše. Začínáme v prostředí zpustlého romantického zámku a noříme se stále hlouběji až k prostoru velmi abstraktnímu a svým způsobem nadpozemskému. Bude nejen co poslouchat, bude i na co se dívat.