Herec Marek Cisovský: U maturity jsem komisi řekl, že valcíř ze mne nikdy nebude

Marku, úplně na začátku našeho rozhovoru musím splatit jeden dluh a omluvit se. Dlouhá léta jsem vás považoval spíše za recitátora než za herce. Dokonce jsem prohlašoval: Ten člověk by byl výborným rozhlasovým hercem. Dnes si to už vůbec nemyslím, jste jeden z nejvýraznějších herců Komorní scény Aréna, i když dělat rozdíly mezi jednotlivými herci vašeho divadla je také nemístné, všichni jsou skvělí. Tak. A teď tedy otázka: Chtěl jste být hercem ve chvíli kdy se člověk rozhoduje, čím chce být?

Já jsem vůbec nevěděl, čím chci být. Dostal jsem se k tomu v podstatě až na učilišti, kde jsem recitoval na jakési soutěži. Ve čtrnácti letech jsem vůbec nevěděl, kam mám jít. Na gymnázium jsem se necítil, a táta mi řekl: Běž na učiliště Vítkovických železáren. Možná už tehdy věděl, že je tam několik studentských divadel a že tam jsou kapely, že tam jaksi funguje ta kultura… To si myslím teď, nikdy jsem se táty na tohle neptal.

Vy ale od mládí také hrajete na kytaru, nechtěl jste být profesionálním hudebníkem?

Já jsem o tom takhle nepřemýšlel, prostě to všechno takhle vyšlo. Kytaristou v nějaké kapele, o tom jsem snad také uvažoval, ale nebylo to nějakým konkrétním cílem. Já jsem se i k herectví vlastně dostal asi proto, že mne Jirka Hort, člověk, který vedl zájmové kroužky na učilišti, v podstatě donutil recitovat. Já jsem vůbec recitovat nechtěl. Měl jsem strašnou trému. Dneska už to mohu říci – on mi dal panáka, abych tu trému překonal. A když jsem vystoupil, lidé tleskali, já jsem vyhrál, dostal jsem diplom a tam mne to nějak chytlo.  Vůbec jsem netušil, co se v té chvíli stalo, byl jsem tehdy učeň valcíř, ale pak při maturitě jsem zkušební komisi řekl, že už vím, že tu práci nikdy dělat nechci a nebudu. Byli hodní, nechali mne odmaturovat. Naštěstí jsem maturoval už po revoluci v devadesátém roce, kdy to bylo už všechno uvolněné.

A to už jste věděl, že chcete být hercem?

Už před maturitou jsem jel na přijímací zkoušky na JAMU. Bylo to hrozné, bylo to utrpení pro mne a asi i pro zkušební komisi. Chtěli po mně nějaké pohyby a já netušil, co chtějí. Pak začali hrát na klavír a prý ať vyjádřím své pocity tancem. Začali hrát a já tam začal lítat po sále jak blbec, a ten člověk z komise povídal „vy jste mne asi nepochopil“. Nevzali mne.

Myslíte si, že je handicap pro herce, když nemá vysokoškolské herecké vzdělání?

Myslím si, že není. Já nemám žádnou školu a hraju.

Někteří říkají, že doba hereckého zrání je pro ty, kteří projdou vysokoškolským hereckým  studiuem, pak kratší. Jak je to u vás v Komorní scéně Aréna?

Tam nemá – až na Petru Kocmanovou, která absolvovala JAMU – nikdo víc než konzervatoř. Ale když si vezmu třeba Michala Čapku, který má jen konzervatoř, a srovnám ho třeba s jednou kolegyní, která u nás chtěla hrát a měla vystudovanou JAMU, ale nikdy hrát nebude, protože prostě není dobrá, tak to studium a jeho vliv na člověka je asi individuální. Možná, že ta doba zrání, jak říkáte, je odlišná, ale já to prostě nevím. Určitě záleží na talentu. A pak, když je někdo talentovaný a může jít přímo do praxe do divadla, kde je o něho zájem, tak proč by nešel?

Jste jeden ze služebně nejstarších herců Arény. Čím to podle vás je, že dnes vaše divadlo patří k absolutní špičce?

Velkou roli asi sehrál Ivan Krejčí jako umělecký šéf. A Tomáš Vůjtek jako dramaturg. Oni dva svým způsobem zformovali soubor. Já mám rád ty staré časy ještě za táty coby uměleckého šéfa (otec Marka je Pavel Cisovský, zakladatel Komorní scény Aréna, pozn. aut.). Tam ale šlo o něco jiného. Otec budoval od začátku divadlo jako takové a učil nás, Ivan Krejčí to dál povýšil.

V čem je hlavní rozdíl těch dvou epoch – éry Pavla Cisovského a éry Ivana Krejčího?

U otce to bylo začínání od píky. Bylo málo peněz, ale byla obrovská chuť něco vybudovat a hrát. Neříkám, že dnes také není.  Tam jsme ale začínali se vším na koleně, učili jsme se divadelní řemeslo od základů.  Dělali jsme všechno – zvukaře, osvětlovače, ráno jsme postavili scénu na pohádku pro děti, odehráli, zbourali, postavili scénu na večerní představení a zase hráli. To je dnes až nepředstavitelné. Táta nás hlavně učil milovat divadlo. Také když pozval hostujícího režiséra, tak chtěl, aby s ním pracoval celý soubor. Dnes fungujeme jako profesionálové, je tam technické zázemí a my se můžeme soustředit jen na tu jednu věc. Ale ta myšlenka, aby to byl ucelený soubor, aby nikdo nevyčníval, aby to nebyla jedna hvězda a zbytek, ale kompaktní tým, ta stále platí.

A není tohle právě ta příčina dnešních úspěchů? Že už se můžete soustředit čistě na herecký výkon v postavě? Už po vás nikdo nechce, abyste stavěl kulisy…

Je to i tím, určitě, všechno funguje jak má. Ale je to i jiným způsobem práce, Ivan Krejčí má svůj způsob a svůj okruh režisérů, a to určitě také hraje roli. Ivan Krejčí, Ivan Rajmont, Janusz Klimsza, všichni nechávají obrovský prostor herci. Udělají situaci, vztahy, a nechají herce vymýšlet, čím to naplní. Mám velice rád tenhle způsob práce. Nemám příliš rád to tzv. režijní divadlo, kdy režisér nacpe herce jako loutky do své představy.

Máte prostor pro práci na postavě i po premiéře? Pracujete průběžně na vylepšování postavy i při reprízách?

Ivan Krejčí říká, že právě tohle ho nejvíce baví. Nechci, aby to vyznělo nějak domýšlivě, ale dokonce mne dával za příklad takové práce. Ale v podstatě jde o maličkosti, o drobnosti. Kdyby jeden divák chodil pořád na jedno představení, možná by vypozoroval nějaké malé rozdíly. Spíš jde o pohrávání si postavou, co ještě může.

Komorní scéna Aréna má na repertoáru hry vyloženě artistní, ale také tituly svým způsobem politické. Co vás baví víc?

Myslím si, že jde vždy o nějaké vyjádření. Nemyslím zrovna politikum.  Vždycky se vyjadřujeme k něčemu, co nás trápí, nebo na co chceme poukázat. Moc mezi těmi hrami nerozlišuju. Každá chce něco říct.

A vstupujete do debaty ve fázi přípravy inscenace, o čem by se to mělo hrát, o čem by měla být vaše postava a podobně?

Ne. Tohle já nechávám na režisérovi a na dramaturgovi. Protože oni jsou ti chytřejší. Oni to musí vymyslet a my to musíme zahrát.

Někteří herci si potřebují osahat realitu, o které následně hrají. Část vašeho souboru třeba jela s Januszem Klimszou do Bialystoku, když se chystala inscenace Prorok Ilja. Děláte takové věci v přípravě na roli?

Ani ne. Ale je fakt, že když jsme studovali Goldbergovské variace, jeli jsme do Osvětimi a byla to hrůza – děsivý, příšerný zážitek. A určitě se promítnul do naší práce na inscenaci.

Můžeme trochu do soukromí? Vy máte přímo v souboru Arény coby kolegyni svoji manželku Terezu Cisovskou. Prosmítá se vaše manželství do práce v divadle nebo divadlo do manželství?

Myslím, že ne. My to spíše oddělujeme. Netaháme to domů, a osobní věci nemícháme s divadlem. Samozřejmě, že pokud nastane nějaká situace ve hře, kterou známe z domu, tak se to promítne, ale my o tom vlastně ani nevíme.

Poslední věc, kterou jsme nezmínili, je vaše kapela Mamalör, jak říkáte „vítkovický klezmer“. Hrajete ještě?

Hrajeme, ale málo. Není kde a není kdy. Je nás šest, všichni jsme nějak vytížení, zrovna teď máme bubeníka v Africe, ale máme nové písničky, vydali jsme už jedno CD a připravujeme další, chtěli bychom hrát hlavně v klubech.

Cédéčko vyšlo v roce 2009. Je rozebrané?

Nějaké kusy ještě máme. Myslím si, že i kapela se nějak posunula, Jirka Macháček začal psát více textů, přidali jsme písničky v jidiš a v hebrejštině a všechno je to takové pestřejší.

Kdyby dnes chtěl někdo s vámi mluvit o nabídce angažmá v jiném divadle, přijal byste takový rozhovor?

Ne. Vůbec ne. Ještě tak hostování někde jinde, to ano, ale já patřím ke Komorní scéně Aréna.