Operní pěvkyně Kateřina Kněžíková: Nechci se nikdy spokojit s málem

Kdy jste se poprvé začala seznamovat s hudbou? Vzpomenete si na své hudební začátky?

Doslova bych řekla, že jsem se s hudbou narodila. Moje o třináct let starší sestra hrála již tou dobou výborně na klavír. Sedávala jsem pod klavírem a naslouchala, když ona cvičila, a již ve čtyřech letech jsem uměla zahrát první písničky a od pěti jsem začala navštěvovat ZUŠ. Hudba mě provázela celé dětství a dospívání a vždy byla součástí rodinného života a zázemí. Ale nikdy jsem si ani ve skrytu duše nemyslela, že bych se jí věnovala profesionálně.

Jaké jsou vaše vzpomínky na „zušku“ a prvního učitele zpěvu?

První ZUŠ jsem začala navštěvovat v Bohumíně v oboru klavír. Dostala jsem tam tu nejkrásnější a také v tom nejlepším slova smyslu nejpřísnější průpravu. Moje paní učitelka ve mně viděla talentované dítě a také tak se mnou od prvních hodin zacházela. Cvičení a zdokonalování mě bavilo. Doma mě do přípravy nemuseli nutit. Od 12 let jsem pak přidala ZUŠ v Orlové, kde jsem měla snad ještě přísnější paní učitelku zpěvu. Vysoké nároky mi ale přišly normální a smysluplné. Nikdy jsem neuvažovala nad tím, jestli po mě chtějí moc nebo málo. Obě tyto dámy mi daly to nejcennější do hudebního života – pocit nutnosti soustavné práce a drilu. S mou paní učitelkou zpěvu jsem v kontaktu dodnes a s potěšením musím konstatovat, že je stále stejný pedant a úžasný člověk, jak si ji pamatuji.

Studovala jste Pražskou konzervatoř a potom Akademii múzických umění. Pocházíte však z Bohumína. Proč jste se rozhodla pro Prahu? V Ostravě je přece také Janáčkova konzervatoř a Fakulta umění.

Moje paní učitelka zpěvu pro mě chtěla jen to nejlepší. Přijali mne na konzervatoře v Ostravě, Brně i Praze a jejím rozhodnutím, po konzultacích na zmíněných školách, bylo studium v hlavním městě. V Ostravě i Brně jsem byla na přijímačkách první, ale v Praze skoro poslední. To pro mě v danou chvíli znamenalo obrovskou výzvu, mít možnost se dotáhnout na ty přede mnou. Nebylo to jednoduché. V mém ročníku jsem měla samé výborné spolužáky, kteří byli skoro hotovými pěvci, a já jsem v začátcích jen zírala s otevřenou pusou.

Jaká byla Vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišla?

Mou první sólovou rolí byla role Barbariny v divadle v Karlových Varech. Bylo to ve 4. ročníku na konzervatoři. Pod vedením paní profesorky herectví Reginy Szymikové jsme nastudovali pro tuto scénu Figarovu svatbu W. A. Mozarta, což byla neuvěřitelná škola a všechny nás to úžasně stmelilo. Tam jsem měla poprvé možnost si „přičuchnout“ k řemeslu na profesionálním jevišti. Byl to úžasný zážitek.

Od roku 2006 jste členkou ansámblu Národního divadla v Praze. Jak se Vám ve svatostánku kultury zpívá a pracuje?

Od první chvíle, kdy jsem vstoupila do Národního divadla, což bylo až na studiích, jsem si tajně přála aspoň jednou zpívat ve Zlaté kapličce. Byla to pro mě nedosažitelná meta. Večery jsem trávila jak v Národním, tak ve Stavovském divadle i ve Státní opeře a hltala všechna představení, tříbila si názory a učila se. Práce a úsilí se vyplatily a sen účinkovat na první scéně se mi splnil. V Národním jsem zkrátka doma, ač je pravda, že poslední roky byly do jisté míry turbulentní. Mám úžasné kolegy, kteří mě od prvních chvil přijali pozitivně a vedou mě nelehkou cestou bytí v angažmá.

V Národním divadle jste nastudovala řadu postav v operách jako např. Figarova svatba, La clemenza di Tito, Cosí fan tutte, Idomeneo, Únos ze serailu…S kterou postavou jste vnitřně nejvíc spřízněna a která vám byla vyloženě proti srsti?

Na role jsem měla od začátku štěstí. Nedostávala jsem úkoly, které by se mi příčily, a nikdy jsem neměla problém splynout s postavou, kterou hraji. Nejvíce mi k srdci přirostla Zuzanka z Figarovy svatby. Ale těch oblíbených postav je samozřejmě více. Namátkou bych zmínila Gounodovu Markétku z Fausta nebo titulní roli z opery Romeo a Julie.

Jste stálým hostem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Máte ostravskou operní scénu ráda?

Účinkování na prknech Národního divadla Moravskoslezského je pro mne vždy svátkem. Obzvlášť od doby, kdy se hudebním ředitelem stal dirigent Robert Jindra. Divadlo má jasnou vizi a celý soubor se neuvěřitelným tempem vypracovává na těžších a těžších úkolech a je znát, že jde tím správným směrem. To je mi velice sympatické. Ostrava má můj plný obdiv. Ráda navštěvuji operní i operetní představení svých kolegů a musím konstatovat, že divadlo má nejen výborné umělce, ale také skvělé publikum.

Kateřina Kněžíková (Foto Archiv)

Naposledy jste se v Ostravě úspěšně představila v roli Mirandoliny. Stejnojmenná opera Bohuslava Martinů vzbudila malou senzaci. Ohlas kritiky byl velmi pozitivní. Poutá Vás k hudbě Bohuslava Martinů nějaká větší sympatie?

S hudbou Bohuslava Martinů nemám mnoho zkušeností kromě Písniček na jednu a dvě stránky, se kterými jsem se setkala při studiích. Jeho hudba je velice specifická a snadno rozpoznatelná, podobně jako hudba Leoše Janáčka. Doufám, že Mirandolina nebude mým posledním setkáním s operní tvorbou Bohuslava Martinů. Jsem ráda, že jsem se pro tento husarský kousek uvolila a ani jsem nečekala, že to bude mít takový ohlas nejen u kritiky, ale také u diváků. Celý zkouškový proces byl jedním z nejnáročnějších, které jsem dosud absolvovala.

Kromě opery se věnujete také jiným hudebním žánrům. Slyšel jsem Vaše provedení Opožděných písní od ostravského skladatele Milana Báchorka. Byla jste skvělá. Máte ráda soudobou hudbu?

Soudobou hudbu mám ráda, ale takovéto projekty si pečlivě vybírám a musí mít pro mě hudební smysl. Tím nechci říct, že musí být výhradně tonální či rytmická, ale zkrátka musí na mě nějak zapůsobit a promluvit. Pokud je to hudba, které nerozumím nebo mám pocit, že bych ji nedokázala posluchači předat, nenutím se do ní za každou cenu. To se ale netýká jen soudobé hudby. Cyklus Opožděné písně je lidský příběh, který mě upoutal svou čistotou, melodičností a v neposlední řadě svou pravdivostí. Je to skvost, který se sice nelehko zpívá, ale krásně interpretuje, a za to panu skladateli Milanu Báchorkovi děkuji z celého srdce.

Hostovala jste v operních domech ve Versailles, Bruselu, Dijonu a spolupracovala s dirigenty světového věhlasu. Která spolupráce Vás obohatila a dala Vám nejvíc?

Mým hudebním otcem je francouzský dirigent Serge Baudo. Ten stál při mých začátcích a s ním jsem se vždy cítila jako v bavlnce. Velice ráda spolupracuji s dirigentem Jakubem Hrůšou, Robertem Jindrou či Manfredem Honeckem. Nejvíce mě obohatí spolupráce, která mě interpretačně posune dál a to se nemusí výlučně dít jen v zahraničí. Ze zahraničního angažmá na mne nejvíce zapůsobila práce v Bruselu, kde jsme zkoušeli operu La finta giardiniera W. A. Mozarta. Vše bylo naprosto dokonale sladěné. Od dirigenta přes režiséra, korepetitory až k jazykové poradkyni. Neustále se pracovalo na co nejlepší možné podobě všech složek díla a myslím, že to přineslo své ovoce.

Jste nositelkou řady ocenění z pěveckých soutěží. Myslíte si, že účast na soutěžích je pro zpěváky důležitá pro jejich profesní růst?

Na jedné straně ano, ale práci vám takováto účast zajistit nemusí. Pro osobní růst jsou soutěže potřebné. Je skvělé si změřit síly s ostatními a zjistit, jak na tom člověk je v porovnání se zahraničím. Na jevišti však obstojí pouze člověk, který zvládne roli celou, ne jen árie. A dle mého názoru se profesně roste převážně na jevišti. Tam se učíte rozložit síly a naplnit roli po všech stránkách. Druhá možnost, jak začít, je předzpívávat přímo pro divadla nebo pro umělecké agentury. Je to cesta bez pozlátka soutěží, kterou trvá déle dostat se na vrchol. Když se tam ale dostanete, máte větší šanci se tam udržet.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Tvrdohlavost spojená s umanutostí a usilovnou prací. Pak bych zmínila pokoru, vytrvalost a v neposlední řadě obrovskou oddanost a lásku k profesi.

Jakou hudbu posloucháte? Co vás oslovuje?

Vlastně poslouchám jen klasickou hudbu. Převážně ze studijních důvodů, ale také pro rozšíření obzorů. Ke snídani si s manželem pouštíme úryvky Wagnerových Mistrů pěvců Norimberských, během dne to prokládáme Mozartem a končíme u Verdiho a z toho cesty zpět není. Rádio si pustím jen jako kulisu a přiznám se, že v populární sféře jsem úplně ztracená. Častokrát se mi stane, že znám nějakou písničku z rádia, ale vůbec nevím, kdo to zpívá.

S šéfdirigentem České filharmonie jste natočila novou oficiální verzi české státní hymny. Jaké pocity jste přitom měla? Bylo to pro Vás mimořádné?

Při natáčení jsem měla velký pocit zodpovědnosti, jestli jsem toho hodna. Většina si myslí, že to nemohl být žádný těžký úkol, ale já tvrdím, že právě tento úkol byl jedním z nejtěžších. Je to naše státní hymna a nahrát její novou oficiální verzi bylo víc než zavazující. S panem dirigentem Bělohlávkem se spolupracovalo skvěle, přesně věděl, co od nás požaduje a za tím si stál.

Máte nějaký cíl nebo sen, jehož chcete v hudbě či životě dosáhnout?

Mým snem je neustále se ve své profesi zdokonalovat a nespokojit se s málem. A to, myslím, platí i pro život jako takový. Mít naplněný každý den a nedostat se do stavu lítosti nad tím, co by bylo, kdyby. Nad tím vším stojí zdraví jako základ.