Hana Fialová: Divadlo bych pro kariéru sólové hvězdy šansonu neobětovala

Když jste se v mládí ucházela o studium konzervatoře, bylo vaším cílem stát se zpěvačkou, nebo muzikálovou herečkou?

Na konzervatoř jsem se při prvním pokusu nedostala. Naštěstí druhý pokus k mé nesmírné radosti vyšel, takže jsem mohla ukončit své roční trápení s matikou, fyzikou a chemií na gymplu.  Já jsem vždycky věděla, že chci zpívat. Najdříve, někdy v mých osmi letech, jsem chtěla být jako Miluška Voborníková. Byla celá pěkná, měla dlouhé vlasy, byl to dětský sen. Ve svých osmi letech jsem „za Milušku“ dokonce šla na maškarní ples. Ve vypůjčených kozačkách na vysokých podpatcích, v lesklé košili a v ruce se zapalovačem na plynový sporák – v domnění, že všichni poznají, že jde o mikrofon.  V dětství jsem vyhrála pár pěveckých soutěží, ale nepřemýšlela jsem ještě o žánru. Konzervatoř, to byla tehdy jediná škola, kde se zpěv na skutečně dobré úrovni vyučoval.

Tehdy se tam ale vyučoval převážně klasický zpěv…

Ano, a já jsem v té době už milovala Rusalku. Měla jsem ji snad celou nastudovanou. Dodneška tuhle operu zbožňuji. Jenže už když jsem byla v prvním ročníku konzervatoře, zpívala jsem s kapelou. Takže jsem souběžně studovala operní zpěv u paní profesorky Gebauerové-Phillips a do toho jsem zpívala s country kapelami. A najednou mi ta opera přišla sice nádherná, opravdu nádherná, ale zároveň jsem si uvědomila, že tam budu na jevišti stát a „jenom“ zpívat. I když dnes vím, že i operní role jsou spojeny s herectvím, tak tehdy jsem si říkala, že chci i hrát. A vedle toho jsem si uvědomila, že jako operní zpěvačka bych musela dbát na svůj životní styl – přísná hlasová disciplína, hlasová hygiena, a to už se neslučuje s posezením v hospůdce, pivkem, cigárkem… Přišlo mi, že bych musela být jakoby jinou osobností. A muzikál se mi zdál najednou pro mne tím pravým. Od druhého ročníku konzervatoře už jsem věděla, že chci na jevišti mluvit, hrát, a zpívat.

V současnosti kromě hraní vyučujete muzikálový zpěv na konzervatoři. I když sama vysokoškolské vzdělání v oboru nemáte, co doporučujete svým studentům? Další studium po konzervatoři třeba na JAMU, nebo sbírání zkušeností někde v divadle?

Mladý člověk, který absolvuje konzervatoř, by měl pokračovat třeba na JAMU. Tam se klade mnohem větší důraz na studium činohry a tance, což muzikálový herec kromě zpěvu na jevišti také nezbytně potřebuje.  Já jsem zkušenosti získávala postupně. Absolvent Janáčkovy akademie múzických umění vychází ze školy komplexně připravený. Dobré je, když škola souhlasí, že už paralelně začne student během studií vystupovat v nějakém divadle, vytváří si předpoklady pro angažmá a sbírá ničím nenahraditelné zkušenosti. A pak tady hraje roli věk. Když studujete činoherní herectví a je vám kolem dvaceti, vidíte svět jinak než v šestnácti, sedmnácti, a jste schopen vnímat zákonitosti herectví s mnohem širšími obzory. Studium muzikálového zpěvu na konzervatoři považuji za průpravu k dalšímu studiu. Takže mne nemile překvapilo, že po dvou letech existence tohoto oboru Janáčkova konzervatoř toto studium už nevypsala. Asi z nedostatku financí, ale je to škoda. Uchazečů o studium bylo dost. Trošku to nechápu, nerozumím, muzikál v současné době frčí a myslím si, že ještě dlouho bude.

Zatím největším vaším úspěchem byla užší nominace na Cenu Thálie za roli Marguerite ve stejnojmenném muzikálu a v současnosti doslova záříte v roli Edith Piaf v muzikálu Edith a Marlene. Co bylo na přípravě na roli Edith Piaf nejtěžší?

Když pominu francouštinu, kterou jsem nikdy nestudovala, tak to bylo seznamování s osobností Edith Piaf a jakési navázání vztahu. Tohle mi šlo postupně a docela obtížně. V jejím životě jsou okamžiky, se kterými jsem se těžko vyrovnávala. Nechtěla jsem znova vidět film, nechtěla jsem vidět jiné verze tohoto muzikálu. Říkala jsem si: tohle musíš sama. Na začátku byly až negativní emoce vůči Edith. Tam byly situace pro mne, jak se říká, přes čáru. Například když jí zemřela její holčička.  V knize je popsána situace, kdy si bere Edith vlásky své mrtvé dcerušky, ale před tím se o ni nedokázala postarat. Věděla, že chce zpívat, a obětovala tomu všechno.

Takže jste si přečetla všechno, co je o Edith dostupné, a seznámila jste se s ní jako s člověkem. Je to podle vás podmínka úspěšného vytvoření postavy, zvládnutí role?

K takovému přístupu k věci mne dovedl režisér Janusz Klimsza. Pravděpodobně bych to nakonec udělala i sama, ale on byl ten, který takový proces přípravy na roli odstartoval. A ten výsledek? Pokud je to taková obrovská osobnost, kterou jako herec ztvárňujete, nejde to jinak, než tu postavu do sebe pustit tak, aby vás prostoupila. Musíte s ní do určité míry splynout.

Po premiéře padla na vaši adresu slova: Byli jsme svědky zrození hvězdy. K tomu, aby se tato slova naplnila, by ale bylo zapotřebí najít lidi, kteří by vám našli originální pozici v show byznysu, v music hallu chcete-li, aby se našel skladatel, který by vám ušil na tělo osobitý a jedinečný repertoár, manažer, který by vás v dobrém slova smyslu dokázal ve světě prodat. Chtěla byste to?

Kdybyste se na tohle ptal před několika lety, možná bych o tom přemýšlela. Ale já bych teď asi neměnila nic. Kdyby teď někdo přišel s takovou nabídkou, nejsem si jistá, že by to pro mne bylo více než divadlo, takto samostatně vyniknout. Myslím si, že tohle už ne.

Dobře. A kdyby teď někdo přišel s nabídkou jiného a třeba výhodnějšího angažmá v jiném divadle?

On nikdo nepřijde. Čistě teoreticky, kdyby se to stalo, nevím, jestli jsem schopna se stěhovat někam jinam. Já patřím sem. Dcera sice už vyletěla z hnízda, ale syn teprve vychází z devítky a také miluji svoji maminku, která by se se mnou určitě jinam nestěhovala. Mám sice ráda Brno, tam si zahraju – udělat někde krásnou roli v jiném divadle jako host, to ano, moc ráda.

Co je na divadle pro vás tak přitažlivého?

Je úžasné, že můžete ztvárnit řadu postav. Třeba naprosto odlišných. Že nemáte jen jednu tvář. Jeden žánr, tím myslím, že například Edith – šanson, Eliška z Noci na Karlštejně –  v nejlepším slova smyslu popina, Marguerite nebo Evita – náročné, klasicky muzikálové zpívání. A to mě baví. Neměnila bych. Když jsem se po roční pauze přišla do divadla pochlubit dcerkou Karolínkou, téměř doslova mě praštila do nosu vůně, kterou jsem si nikdy předtím neuvědomovala. Divadlo mi voní.