Výstava ukazuje vizi stolávkové Ostravy i nového náměstí před Divadlem Jiřího Myrona

Posledních sedmdesát let v ostravské architektuře lze nazvat věkem proluk. Ty první zásadní proluky totiž v Ostravě vyhřezly už v létě roku 1944, takže nechť nyní laskavý čtenář Ostravanu.cz dovolí malou dramatickou odbočku.

Je 29. srpna 1944 a osmnáctiletý Jarda Rykrt se rozhoduje k odvážné akci. Na město právě útočí spojenecké letouny a Rykrt touží po originálním snímku angloamerických svazků, takže vyleze na střechu činžáku na ostravském hlavním náměstí. V tom domě sídlí drogerie pana Malíka, v níž je Rykrt zaměstnán, ovšem jeho snímky nikdy nikdo neuvidí. Dům totiž dostane zásah právě v okamžiku, kdy Rykrt s aparátem stojí na střeše a zvěčňuje čas. Barák s drogerií se po zásahu sesype jako dětská stavebnice. Jeho trosky hoří dva dny a hned před činžákem zůstane po náletu hluboký kráter. Jediný syn fagotisty ostravského divadla Jarda Rykrt je z trosek vyproštěn až v polovině září, fotoaparát se nenajde.

Uplynulo sedmdesát let a řada proluk vzniklých při bombardování starých částí Ostravy zůstává podnes nezastavěna. Předválečnému obrazu města mezitím hrozivě uškodilo i řádění socialistických urbanistů a s likvidací se kupodivu neskončilo ani po sametové revoluce. Třeba proluka jménem Hrušov, kde po roce 1997 zmizela celá městská čtvrť, to je trestuhodný čin, který nemá v porevolučním Česku obdobu. S výmluvou na záplavové území tam totiž byla srovnána se zemí po staletí vzkvétající ves a později dokonce městys. Hrušov přežil i třicetiletou válku, zničující úder přišel až v novodobé historii.

Ostraváci se ke svému městu skutečně mnohokrát dokázali zachovat jako naverbovaní žoldnéři. Spálit, zničit, srovnat s povrchem země. Aktuálně takový osud hrozí třeba celým blokům domů u nákupního centra Karolina: bývalému hotelu Palace i obchodnímu domu Ostravica-Textilia. Některé místní architekty, designery, výtvarné umělce a třeba i literáty už proto nebavilo tomuto věčnému zániku jen přihlížet a rozhodli se spojit v občanskou iniciativu Městské zásahy, která dá městu nové vize.

Základním principem spontánního projektu Městské zásahy je navrhovat proměny problematických městských prostor. Architekti a další tvůrčí osobnosti se přitom k celé aktivitě přidali bez nároku na honorář, zato se srdcem na dlani. Podobně už akce proběhla v Bratislavě, Brně či v Kladně, všude za obrovského zájmu odborné i laické veřejnosti. Mezi ostravské hybatele akce patří mimo jiné architekt Radim Václavík, majitel projektové kanceláře Atos-6.

„Městské zásahy křičí do světa, že město patří nám, obyvatelům, a tak jako se staráme a využíváme vlastní obývací prostor, můžeme užívat i prostory mezi domy,“ věří Václavík, průvodce deníku Ostravan.cz po výstavě Městské zásahy, která před několika dny začala v budově Nové radnice.

Jednou z vizí, s níž přišel přímo Radim Václavík, je zřízení víceúčelové kulturně-sportovní scény na Masarykově náměstí. Tedy tam, kde se dnes rozkládají zmatečné zelené plochy s cestičkami, kde ovšem dříve stály domy (zčásti zničené právě spojeneckým náletem z 29. srpna 1944).

Václavík chce do centra Ostravy opět přivést lidi. „Oblast kolem náměstí je negativně zasažena odlivem obyvatel. Ke krachu či odchodu mnoha obchodníků vedlo i otevření obchodního centra Karolina,“ popisuje Václavík tristní stav centra, které večer a o víkendech připomíná město duchů.

Radim Václavík připomíná, že znakem živého města je jeho trvalé zabydlení. Sní, že jednou bude centrum Ostravy žít podobně jako třeba to kodaňské, kde ruch nikdy neutichá. „Živé město je jako divadelní scéna, kde se herci a diváci mezi sebou proplétají a společně sdílejí radost a pocit pohody,“ míní architekt. I proto se upnul k vizi zahloubeného amfiteátru, který se bude proměnlivě měnit z kulturní scény ve sportovní hřiště. Jednou ho prý klidně může nahradit městský blok, který do těchto míst historicky patří, nyní ale jde o záchranu života. O první pomoc vylidněnému centru, které má na kahánku.

Procházka výstavou Městské zásahy v Nové radnici je také první pomocí. Skeptičtí a zachmuření Ostravané, navíc přidušení smogem, se tady najednou usmívají. Nadchnuti navrženými zásahy do prostor města, byť ne všechny jsou myšleny zcela vážně. Třeba nápad postavit v centru města nejméně stovku lávek a vytvořit stolávkovou Ostravu, je recese. Není to ale zábava pro nic za nic, sto lávek je sice chiméra, pár nových vzdušných chodníků si ale Ostrava určitě zaslouží. Naproti tomu projekt kultivace pěší stezky na Slezskoostravský hrad je snadno realizovatelný. Strašidelnou cestu pod betonovými monstry mostů stačí vybavit efektním osvětlením a částečně nechat zarůst břečťanem a dalšími popínavými rostlinami.

Také nápad proměnit parkoviště před katedrálou Božského spasitele a Divadlem Jiřího Myrona v příjemné náměstí s kavárničkami, na které už auta nebudou mít přístup, je též snadno uskutečnitelný. „Vzniklo by tam nádherné náměstí italského typu, vždyť v prostoru převládá novorenesanční architektura. Nádherná vize,“ je myšlenkou nadšen i ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil.

Návštěvník výstavy Městské zásahy podobných nápadů uvidí na šedesát. Reálných vizí i verneovsky utopických bláznivostí. Komu jde opravdu o tvář budoucí Ostravy, určitě by neměl tuhle vzácnou občanskou iniciativu ignorovat. Zkáza ostravského centra začala spojeneckým náletem 29. srpna 1944. A kéž bychom se 29. srpna 2014 mohli dočkat, že primátor Petr Kajnar na náměstí slavnostně zahájí stavební práce na novém kulturně-sportovním amfiteátru.