Čerství nositelé ceny hudebních kritiků Bratři Orffové přivezli do Ostravy Šero

Nejprve se ale na pódiu objevil Jakub König se svým autorským projektem Kittchen. One man show. Krabičky, pastičky, efekty a hodně poezie. Takové osobní. Pěkně si vyříkat všechny problémy, které vás tíží a zkrátka musí ven. Asi takový pocit jsem z vystoupení Jakuba měl. Do toho se doprovázel na kytaru a zpíval. Trochu mne dráždila ježatá kytara podobná Neilu Youngovi – stereotypní, beze změny. Nereagovala na akutní problémy, které v textech zazněly. Přitom si některé songy přímo žádaly akustickou kytaru. Maska, kterou si Jakub posadil na hlavu, byla vzdáleně podobná Ku Klux Klanu. Zajímavá, provokativní konspirace. Určitě pomohla k osobitému projevu, ale bohužel už ne ke stejně zajímavému hudebnímu projevu.

Pak se udělalo šero a přišli Orffové. O zrání (času než se hudební nápady dostanou do stavu, kdy jste schopni pustit je do světa) vědí někteří muzikanti své. Doslova proslulý je v tomhle čekání geniální multiinstrumentalista Vlasta Redl. Bratři Orffové mu ale docela šlapají na paty. Na druhé album nazvané Šero si fanoušci počkali celých osm let. A věřte, že to čekání se vyplatilo.

Orffové nejprve v Ostravě zahráli starší písně z prvního alba Bingriwingri. Zazněly songy jako Na hadím ocase, Nevypínám a další. Postupně se kapela začala osmělovat a introvertní frontman Ivan Gajdoš začal více komunikovat s publikem. Zvuk, který je v případě podobných projektů, cizelujících konečnou podobu ve studiu záplavou technických fines, byl docela slušný. Zpočátku sice bylo Gajdošovi trochu hůř rozumět, ale postupně se hudební obraz pročistil, nebo možná si uši zvykly a začaly víc vnímat.

Co napsat k hudbě a způsobu, jak Orffové svůj magický hudební lektvar vaří? Není pochyb, že se jedná o skvělé seskupení vynikajících muzikantů. V kapele se osobitě pojí technická preciznost se snahou o osobitou autorskou výpověď. A ta se vskutku daří.

Malá města jsou svodem, místem, které dokáže otevřít originální pohledy na realitu. Krnov a Ivan Gajdoš jsou toho příkladem. Jeho texty by se mohly z fleku tisknout jako básnická sbírka a dovolím si tvrdit, že by i nějakou tu cenu získaly. V nynější záplavě poetických blábolů, které si pohrávají samy se sebou, rezignujíc na upřímnost a odvahu, se texty nového alba Orffů ve zvláštní náladě pozdní zimy nezdály ani depresivní, ani marnotratné.

Nevadila ani určitá tempová a náladová monotónnost. Ivan Gajdoš dokáže jako snad jediný český písničkář napsat text, který není hloupý a ještě k tomu se jedná o poezii, výsostnou poezii.

Kapele to šlapalo neuvěřitelně. Zvuk kulminoval od horšího začátku k poměrně vytříbenému plastickému vyznění. Perkuse a nástroje Orffího instrumentáře, stejně jako trubku, je zvučit docela obtížné, ale povedlo se. Ivan Gajdoš se také postupně osmělil a přidal i nějaký ten žertík. Orffové si bez problémů získali sympatie posluchačů, které si vyžádalo dva přídavky.

Česká hudební scéna je touto kapelou rozhodně bohatší a může být na sebe i trochu pyšná.

Celé album Bratří Orffů si můžete poslechnout zde.