Shakespeare shořel, ať žije Shakespeare! Skandál se v divadle konal jen napůl

Je Shakespeare Bůh, který toho napsal tolik, že se stal v jistých kruzích populárnější než Bible?! (A bacha, kdo nám na jeho modlu načurá!) Anebo to byl negramota, o kterém se ani přesně neví, zda existoval nebo kdo jeho dílo vlastně napsal?

Pozice ostravského Macbetha, nejnovější inscenace Národního divadla moravskoslezského v režii slovenského autora Rastislava Balleka, je vpravdě krkolomná. Nejde o znevážení klasika, ale o princip jeho vnímání. Ballekův Macbeth je cílevědomá dekonstrukce, bohužel ne vždy příliš důsledná, takže skandál se koná jen na půl, ve čtvrtek večer jen s rozpačitým potleskem, protože na pískot nemá servilní ostravské publikum odvahu a jednooký se může pohodlně stát králem. Králem chaosu, zrcadla dnešní doby, která je na tom tak špatně, že přichází o své poslední kulturní opory, dokonce i takového „velikána“ jako je klasik Shakespeare.

Na počátku byl chaos, celý Macbeth je chaos. Shakespearův i Ballekův. Ale dnes přece víme, že chaos není chaosem a proč by Shakespeare měl bývat tím, čím býval? Ale víme to vlastně? A co ještě vlastně víme?  Kde jsou divákovy, tedy naše jistoty, snad v tom, že divadlo je od slova dívat se?

Výjev z nové inscenace Macbetha (Foto: Radovan Šťastný)

Ballekův Macbeth není jednoduchá podívaná, a jak namítnou mnozí (a budou mít svým způsobem pravdu), není o Shakespearovi. Ale možná právě proto je o něm. O muži, jak by dokázal autor překladu Martin Hilský, který trumfnul vážnost Bible, té anglické.

O čem ještě je Shakespeare a o čem už není? Kde končí Bůh a začíná chaos? Chaos je řád, černé není bílé a o tom je právě Ballekův  Macbeth.

Macbeth, ve kterém se močí na jevišti, cáká krev a herci se překřikují jeden přes druhého, až jim není vůbec, ale vůbec rozumět…  Ale to není nic nového, možná v Ostravě, ale jinak se chaos zachycený pomocí umění, který má poukázat na nekoordinovanou změť skutečnosti – složitost reality objevuje daleko dříve.

Dost možná je ostravský Macbeth stavem, který měl v hlavě Shakespeare (pokud připustíme, že tedy existoval), když Macbetha psal, nebo dokonce inscenoval. A abychom tento stav pochopili, musíme znát předlohu. Tedy učitelé, žáci a ctitelé modly, na Macbetha raději nechoďte, pokud se nechcete dozvědět něco jiného, než jste si doposud o veleváženém pánu klasikovi mysleli, nebo ještě hůře, na co jste se vůbec odvažovali pomyslet.

Struktura Ballekovy inscenace je chaotičtější, pravda, zvuky mohou působit nekoordinovaně. Vyvolávají téměř babylonský hukot pod taktovkou všudypřítomných čarodějnic. Jsou bizarní, ale i velmi sdělné. Například, když se smích formuje zároveň hysterickým pláčem, až to vyznívá jako kvokání. Ale jinak je hudba použitá umírněně, a pokud, tak zásadně v okamžicích, kdy se vede důležitý monolog a není úplně jasné, zda se herec snaží hudbu překřičet, nebo ona naopak zdůrazňuje naléhavost jeho slov.  Jednoduchá metafora na tu naši všeobecně přítomnou vřavu a hluk, kdy nejme ochotni sami sebe slyšet, natož s někým vejít v dialog? Někdy to vyznívá banálně, povrchně, jako psí štěkot využitý, či zneužitý jako příměr k lidským vlastnostem, nenasytnosti, hm…

Scéna je jednoduchá, banální, strohá, a fádní, zvláště díky točně. Člověk má zřetelný dojem, že je tam opravdu jen proto, aby se rychle střídaly kulisy. Je tady ale ještě jedna scéna, scéna ve scéně, která ve své strohosti a fádnosti nepostrádá metaforický rozměr, a to zvláště, když si ve druhém dějství uvědomujeme, že Macbeth jako postava je nepodstatný, protože je jen malé kolečko, součást daleko většího masomlejnku . Naopak nad ním hrozivě vyniká Lady Macbeth a její umístění na psychiatrii. Lékař, to je perla, stejně tak jiné drobné role, drobné, ale mnohem obsažnější, i co se týče hereckého podání (skvělá Anna Cónová, Jan Fišar – Macduff, kterému je snad jako jedinému rozumět v tom zvukovém inscenačním chaosu suverénně každé slovo, Vladimír Čapka-racionální lékař).

Vladimír Polák (v pozadí) jako Macbeth v nové inscenaci NDM.

Krev se leje všude kolem, rudý sirup si mažou herci na těla, obličeje, na kulisy, šaty, krev se vylévá z kýblu, ale nikdy nepřesáhne krajní meze, škoda… Přitom všechno začíná tak slibně, v úvodu inscenace se zvedne opona a na diváka se šíří morová nákaza, bílá vlna mlhy, divadelního pudru, který se v oblacích jemného dýmu šíří a rozlévá kolem, ale pak… kam to vlastně zmizela?

Vladimír Polák v roli titulního monstra je dítě. Velké, hloupoučké, ale strašlivé ve své neohrabanosti, dítě hrající si třeba dvacet minut zády k publiku, aniž řekne jediné slovo, no kdo se na to má dívat?

Ale je také tragikomický antihrdina, umírající v celé své nádheře, pitoreskní hrozbě. Lada Bělašková coby Lady Macbeth má nad Macbethem jednoznačně navrch, překvapuje hereckou škálou přechodů od zlovolné, démonické suverenity až v hysterické smutné šílenství. A především, je to čarodějnice! Děs běs, zachycený Ballekovým laboratorním citem, kdy jeden herec ztvárňuje více rolí: čarodějnice se stává královnou. Tady je klíč k celé inscenaci, byť není až tak důsledný, protože čarodějnice dnes už není tím, čím bývala. Kdo chce vládnout, musí čarovat, zvláště dnes, ale čaruje tady skutečně někdo? Není to něco mnohem přízemnějšího? Úsměvná je aktualizace s vojáky, dokonce jakýmsi „voicebandem“ vojáků překřikujících se navzájem, ale kdo by tomu ještě věřil, dnes se přece válčí jinak a jinde, Vietnam, Korea a Irán už je dávno za námi…

Macbeth je výzva, ukázka toho, kam až může dojít instituce podporovaná veřejnými penězi, jako je NDM, a kam už se neodváží, protože by vybočila nad rámec svých povinností. Shakespeare shořel, ať žije Shakespeare, proč ne, ale kdo bude hořet další? A kdy až? Divadlo jako prostor k experimentu zůstalo nevyužito. Samotné honosné foyer Divadla Jiřího Myrona je prostor vyzývající a provokující k nějaké krvavé přestřelce jako z Packinpahova nebo nedej bože Tarantinova filmu, pro krvavý balet, nebo aspoň chcípáka tahajícího za sebou šňůru střev vysoukaných z břicha. Tady se mělo odehrávat něco tak suverénního jako třeba Pasoliniho božské Salo, a ne rozpačitý Macbeth.

Na tuto naději ale musí příznivci nových pohledů a experimentů zapomenout. Jsme přece jen v Ostravě, takže pokud „avantgarda“, tak s citem a opatrně.

Klasické shakespearovské publikum už nikdy nedostane šanci, aby mu herci třeba navlékli bílé rukavičky a jedním dechem je smočili v prasečí krvi, nebo aspoň v tomtéž smrdutém svinstvu, kde jsme si všichni umývali ruce, když byla na škole ta zpropadená žloutenka.

Shakespeare se musí usmívat, téměř jako Mona Lisa. Ballekova cílená dekonstrukce Macbetha by se mu zřejmě nelíbila, ale jejím cílem není zalíbit se.