Režisér Macbetha Rostislav Ballek: Se Shakespearem je to jako s fotbalem

Jak jste se dostal do Ostravy?

Pozval mě Peter Gábor, kterého znám od doby, kdy se naše cesty proťaly v Martině.

Čím vás přilákal?

Ostravu jsem samozřejmě nepoznal. Doufal jsem, že to není žádná léčka, ale hlavně mi nabídnul titul. Peter Gábor mi řekl: Máme tady manšaft, se kterým se dá hrát.

Už jste se někdy setkal se Shakespearem?

Kdysi dávno jsem dělal Hamleta v Prešově, nemám samozřejmě na Shakespeara žádný klíč, ale tu možnost jsem nechtěl odmítnout. Titul jako Macbeth se neodmítá.

Měl jste předtím nějakou zkušenost s ostravským divadlem?

Něco jsem viděl na festivalech, ale spíše alternativní scénu. Mám rád, když se na velkém jevišti dělá mírně alternativní divadlo. Pokud jsou tyto složky samostatné, tak ani jedno není zajímavé.

Co říkáte na Divadlo Jiřího Myrona?

Popisovali mi Myrona jako velké, strašidelné divadlo, Ale vůbec to tak není. Rozměr je standardní a přijatelný.

Jakým způsobem jste se rozhodli pro obsazení Macbetha?

Po dohodě s dramaturgyní Klárou Špičkovou jsme se dohodli na obsazení. Pak přišly drobnosti podle čtení textu.

Hlavní slovo měla Klára Špičková?

V tomto typu divadla není možné pustit k hlavnímu slovu režiséra, museli vědět, koho chtějí obsadit a já jsem musel jejich návrh akceptovat.

Takže věříte ve správnost zvolené varianty?

Herci si vždy věří, věříme tomu všichni. Ale trochu jsem měl strach, jde o velké divadlo, čtyřsouborové s velkým provozem s mimořádným harmonogramem zkoušek šest dní v týdnu, což je tempo, které neznám z žádného jiného divadla, Tady je pracovní morálka  skutečně  vysoká. Našel jsem zaběhnutý systém, kterému jsem se musel přizpůsobit.

Jaký je váš přístup k Macbethovi?

Se Shakespearem je to jak s fotbalem, každý mu rozumí, každý ví, že byl geniální.  Nedá se vlastně udělat špatně. Ale já mu tak trochu nerozumím, není jasné, proč je tolik přepjatý, proč je tam řada krvavých motivů. Pak ale přijdete na to, že to není tak a všechny věci, které tam jsou, směřují k divadelnosti. Proto je tak napsaný. Vypočítaný na efekt. Esence divadelnosti. Nechci zdůraznit žádný z možných výkladů, ale chci se věnovat tomu, jaký způsob divadelnosti je v něm ukryt. Jaké možnosti obrazu, slova, kompozice jsou v textu vloženy, o čem to je, ale výklad je druhotný, tedy až na divákovi.

Upravovali jste text?

Nebylo to tak, že bychom po prvním přečtení měli nějakou koncepci. Když si Macbetha přečtete, zjistíte, že se v něm všechno děje ve stavu změněného vědomí. Co reprezentují čarodějnice? Staré škaredé baby, které jako pejsek s kočičkou vaří dort. Reprezentují stav změněného vědomí nebo změněného zážitku, to je přece základ divadelnosti. Divadlo má smysl jen tehdy, když postavy na jevišti hrají pod vlivem hraničního stavu. Proto je tam válka, vize, proto, že to v divákovi vyvolává stav změněného vědomí. Mezi snem a skutečností, mezi smrtí a životem, mezi zatracením a spasením. Kam se to bude vyvíjet, není věcí dopředu stanoveného výkladu.

O čem tedy budete hrát?

Snažíte se hledat, co je v Macbethovi divadelní. Dívat se a hrát, to jsou dvě věci, které jsou podstatné. Musí to být hra, kdy si uvědomujeme, že nejsme ve skutečnosti. Už když se zamyslíte na faktem, že není v podstatě normální, abychom se dívali na lidi, kteří o sobě tvrdí, že jsou Macbeth a Lady Macbeth. Tedy hraniční zážitek.

Souvisí s tím stav současného divadla, jeho možnosti?

Dva měsíce děláme s hercem, ale na nasvícení máme jen dva dny. Není to tak, aby si herec zvykl na kostýmy a světlo, jsme v 50. letech. Dnes jsme zvyklí na jiné vizuální zážitky. Snažili jsme se divadelní zážitek neuzavřít před současným divákem, který už někde něco viděl, třeba Macbetha ve filmu. Jde nám o nečekaná spojení. Které by divákovi měly být známy.

Jak tedy přistupujete k inscenování Macbetha?

Herci jsou stejně jako my všichni náchylní k automatizaci postojů, gest. Mě jde o to, jak se těchto automatismů zbavit. Aby třeba herec udělal něco přesně naopak, aby třeba zareagoval smíchem na něco vážné nebo pláčem na něco směšné. Ale nemáme žádná ozvláštnění, nic strašidelného, žádný tanec. Normální příběh, který je mírně posunutý vůči tradičnímu pojetí příběhu. Použijeme třeba točnu, ve smyslu od osudového kolotoče světa až po pragmatický způsob, jak vyměnit rekvizitu.

Měl jste v Ostravě možnost vyjít za bránu divadla?

Ano, byl jsem třeba v Domě umění, kde mě fascinoval tem klasický prázdný prostor, kdy za den přijde do velkého sálu pět lidí. Jinak jsem tady ztracený. Než bych se v zimním čase vymotal z divadla, tak je tma. Raději si zajdu něco přečíst na pokoj.