Geniální malby Lucase Cranacha vystavuje muzeum v nedůstojných podmínkách

Ředitelka Ostravského muzea Jiřina Kábrtová učinila z úterní vernisáže vesnickou selanku, která neměla daleko k Formanově filmu Hoří, má panenko. Namísto o Cranachovi dlouze vyprávěla o takzvané speciální laserové závoře, která chrání obrazy před nenechavými diváky. A posléze zdůrazňovala, jak je úžasné, že se osm obrazů z majetku Národní galerie v Praze podařilo přivézt až do Ostravy.

„Přivezli jsme takovou vzácnost, jaká se do Ostravy hned tak zase nedostane,“ prohlásila Kábrtová vícekrát. Těžko říct, proč tolik sebechvály, paní ředitelka ale nejspíše zapomněla, že Ostrava disponuje nově rekonstruovaným Domem umění a také novou Galerií města Ostravy PLATO ve vítkovickém Gongu. A obě jmenované instituce nemají se zápůjčkami cenných obrazů z prestižních galerií žádný problém, neboť jsou to galerie středoevropského formátu.

Zato v Ostravském muzeu to vypadá jako v osvětové besedě v Horní Dolní a znova je tak nutno ptát se, zda je důstojné, aby se třetí největší město v republice spokojilo s tak titěrným městským muzeem. V jakých monumentálních budovách sídlí muzea v Brně ale třeba i v Opavě nebo v Olomouci, není asi třeba připomínat, technokratická Ostrava však o vlastní minulost nemá asi velký zájem.

K osmi fascinujícím plátnům Lucase Cranacha se tak musí návštěvník probojovávat přes výstavu k výročí ostravského Divadla loutek, což je výtvarně odbytý projekt, který poněkud nesmyslně pracuje s dřevěnými průmyslovými paletami.

Na všechna dosavadní příkoří ale divák rázem zapomene, když se labyrintem z palet konečně proplete do výstavní síně a ocitne se v jedné podstatné kapitole dějin umění, kdy se středověké umění odvážně proměňovalo v autorské novověké malířství. To dokonale ukazuje třeba Cranachův obraz Kristus a cizoložnice z roku 1537, na kterém vidíme, proč byl Cranach svými současníky často vnímán kontroverzně a bylo mu vyčítáno, že do malby přináší nová a nevhodná témata. Cizoložnice na obrazu totiž rozhodně nelituje, že podle křesťanských norem morálně selhala. Její výraz ve tváři spíše říká, že vojáky, lůzou a měšťany, kteří ji odsuzují, pohrdá. Sebevědomí, nikoliv pokoření. A také smyslovost až erotično, což jsou další dva podstatné momenty, která Lucas Cranach přinesl do německé renesanční malby 16. století. Smyslná grimasa bezzubého strážce zase ukazuje temnou radost, kterou lidé často mají z ponížení druhých. Zvláště, když jde o ponižování schvalované mocnými, což je i případ nevěrné ženy.

Podobně působivý je i obraz Žehnající Jezulátko s křížem. Dílo plné emočních kontrastů, kdy divák nemůže odtrhnout oči od přerostlé a záměrně dospělé hlavy Jezulátka. Obraz Nechte maličkých ke mně přijíti z roku 1538 je rovněž mimořádný, kojence totiž ve středověké malbě zásadně reprezentoval malý Ježíš Kristus, tady ale vidíme něco jako hromadný portrét matek s dětmi, baby club či vítání nových občánků. Mistrné, jímavé a s jistou dávkou záměrné komičnosti stvořené dílo. Obdobně se lze nechat uhranout obraz od obrazu. Hlavně nespěchat a neopouštět výstavní síň minimálně po tu chvíli, dokud si nevšimnete levitujících hracích kostek na jednom z Cranachových pláten. Výstava je zážitkem k nezaplacení a vynaložených šest pětek na vstupenku je v tomto případě pakatel.