Loutkáři chystají pohádku pro slepé děti. Je to krok do neznáma, říká herec Martin Legerski

Jak vás vůbec napadlo vytvořit loutkové představení pro nevidomé děti?

Vzniklo to jednoduše – můj kolega, výtvarník Petr Dvorský, mi přinesl knihu polské autorky Anny Onichomowské s tím, že ta knížka je velmi inspirativní a bylo by z ní výborné představení pro nevidomé. Řeší se tam jednoduché věci, které se dají ztvárnit i bez vizuálního vjemu. A tak jsem knížku přeložil, udělal se rámcový scénář a začali jsme chystat loutky.

O čem ta pohádka bude?

Je to velmi jednoduchý příběh o dvou kamarádech, kteří se jmenují Maličký a Velký. Oba bydlí poblíž tety Pelágie a denně zažívají různé příhody, ze kterých vždy vyjde spor založený na relativitě vnímání. Jestliže pro Velikého je rybníček kousek od břehu příliš mělký, pro Maličkého je hluboký a může se v něm utopit. Co je pro jednoho daleko, je pro druhého blízko a podobně. Vždycky se tak trochu pohádají, ale je tady ještě Sluníčko, které všechno vyřeší. Nakonec teta Pelágie ztratí klíček a kamarádi ho společně hledají a využívají tak svých předností, například Maličký ho hledá v místech, kam se Veliký nedostane. Je to zkrátka velmi jednoduchý příběh, na jehož konci je poznání, že i přes rozdíly, které mezi nimi panují, jsou to dobří kamarádi.

Jak se na ty krásné loutky dívám, tak mi přijde velká škoda, že je děti neuvidí.

To představení je určeno pro všechny děti s poškozením zraku, z nichž některé nejsou úplně slepé. Snažili jsme se proto ty loutky neodbýt, jsou krásně barevné a především mají výrazné rysy, aby si na ně děti mohly sáhnout a nahmatat části obličeje.

Takže se budete snažit na malé diváky působit všemi smysly?

Ano, jsou tam živé písničky a hodně živých zvuků. Kromě toho se budeme snažit do představení zapojit i diváky. Když se Veliký potřebuje přesunout do stínu, vytvoří jedno dítě smrček, další jedličku a ostatní hříbky. Děti například ucítí, jak stříká voda, a snažíme se hrát i s vůněmi, například lesa nebo dortu.

Marně si vybavuji, že by některé ostravské divadlo v minulosti udělalo inscenaci pro nevidomé. Nebo už s tím je v Ostravě nějaká zkušenost?

My sice v Divadle loutek máme zkušenosti s arteterapií, každý z nás pracoval s dětmi s více vadami, ale vyloženě pro slepé děti jsme ještě opravdu nehráli. Je to pro nás velký krok do neznáma a věříme, že to dobře dopadne a že přístup, který jsme zvolili, nás dovede k cíli, kterým jsou spokojené děti

Budete mít dostatek publika?

Rozhodně nebudeme mít nouzi o diváky, protože každé představení je určeno pouze pro osm až devět dětí, abychom se jim všem mohli věnovat. Věřím, že se našemu divadlu podaří oslovit co nejvíce zrakově postižených dětí z Ostravska a časem určitě vyrazíme za dětmi i do vzdálenějších míst, kde o zrakově postižené děti pečují. Minimálně do konce této sezony se publikum pro naši pohádku určitě najde