Kytarista Adam Malík: Mrzí mě, že jsem nestihl poděkovat maestro Kroczkovi

Adame, pojďme zapátrat v paměti. Vzpomeneš si na svůj první kontakt s hudbou? Jaký byl?

Ano, když jsem se narodil, máma koupila klavír a často jsem se na něj rodičům stále snažil dokazovat, že hudba bude pro mě jediná volba. Když se podívám na videa z mých dvou let, pletl jsem si klavír s bicími.

Kdy ses dostal poprvé ke kytaře?

Úplně první písničky jsem hrával mámě jako tříletý na kráječ vajíček a díky tomu musela každou chvíli kupovat nový. Kytaru jsem poprvé chytil do ruky asi v devíti letech. Nejdříve jsem se učil jako samouk a později, asi ve dvanácti letech, jsem začal chodit na hodiny k Richardu Kroczkovi st.

Nebyl ale maestro Kroczek především houslista? Jaké byly jeho lekce?

Ano, byl jsem v podstatě jeho posledním žákem, protože letos v červnu to bude přesně deset let, co zemřel. Původně byl houslista, ale hrával celý život na kytaru a skládal. Když jsem k němu přišel poprvé, měl jsem dvanáct let. Hodiny byly skvělé, každá mi dala něco nového. S chutí jsem cvičil jazzové věci jako je Summertime, Georgia on My Mind a podobně. Jsou to věci, které i dnes učím své žáky a často u toho na pana Krozcka vzpomínám. Učil mě hodně improvizovat a vyjádřit se osobitě skrz kytaru a své nápady. Byl nejen pro mě velká osobnost a inspiroval mě sebou samým. Po každé hodině jsme spolu jeli autobusem na Svinov, já vystoupil a spěchal na vlak, on jel dále domů do Poruby a během těch cest jsme vždy probírali hudební svět a já byl před ním malý, takže jsem spíše poslouchal rady – ne všechny samozřejmě (smích). Chvíli před svou smrtí v nějakém rozhovoru pro Moravskoslezský deník uvedl moje jméno a řekl, že jsem byl největší talent, co kdy učil. Když jsem se dozvěděl, že zemřel, bylo mi hrozně i z toho důvodu, jak moc jsem mu chtěl poděkovat za to, co mě kdy naučil.

Dále ses vzdělával ve hře na klarinet soukromě u Igora Františáka. Ten dnes šéfuje Svatováclavskému hudebnímu festivalu. Proč vlastně ta rozeklanost mezi dva nástroje, která tě vlastně provází až dodnes?

Igor byl a je pro mě obrovský muzikant a velký vzor. Hodně si uvědomuji, jaké jsem měl a mám dodnes štěstí na učitele a moc si jich všech vážím. Ano, ta rozeklanost mě provází dodnes, i když se živím pouze kytarou. Tím, že jsem na oba nástroje začal hrát od dětství, mi přišlo líto se během nástupu na konzervatoř v patnácti letech rozhodnout pouze pro jeden. Rozhodl jsem se tedy hrát a na oba, ale věděl jsem, stejně jako se dnes ukázalo, kterým směrem mě to bude táhnout více. Nicméně oba nástroje mám rád a cvičím samozřejmě na oba.

Na Janáčkově konzervatoři jsi měl stejného pedagoga jako já, Ondřeje Gilliga. Jak se ti pod jeho pedagogickým přístupem vedlo?

Ondra byl a je opět pro mě velký vzor, možná to zní jako klišé, ale opravdu, co se týče kytary, mě Ondra naučil úplně nejvíc. On sám je geniální klasický kytarista a muzikant. Než jsem nastoupil na konzervatoř, učil mě jeden rok před přijímačkami a jen díky němu jsem je tenkrát udělal, protože mě skvěle připravil. Během studií se mi vedlo dobře, i když jsem cítil, že Ondrovi je trošku líto, že dělám ještě klarinet a že od klasické kytary odbíhám do jiných žánrů a technik. Ve všem mi vycházel vstříc a já vždycky, když jsem potřeboval více cvičit na klarinet na nějakou soutěž nebo později na přijímačky na JAMU, tak jsem kytaru trošku na chvilku odsunul, ale potom jsem nacvičil během strašně krátké doby to, co jsem měl, abych Ondrovi vyšel vstříc i naopak. Je to mimochodem také skvělý člověk a rádi se scházíme a povídáme si o jeho životě a mém vývoji.

Po konzervatoři jsi dal přednost dechům a vystudoval klarinet na JAMU v Brně. Proč sis nezvolil kytaru?

Teď končím magisterské studia na JAMU a mám pocit, že jsem tam nedávno nastoupil, jak to letí. Zvolil jsem si klarinet, protože ten mě bavil a baví pouze v klasické hudbě. Nikdy jsem neměl s klarinetem úmysly se věnovat jazzu nebo jiným žánrům, paradoxně jsem v podstatě nikdy ani na saxofon nehrál jako většina mých kolegů. Naopak právě kytara mě bavila více v jiných žánrech, hlavně v rockové a populární hudbě, a to na konzervatoři není obor, kterému by se věnovali. Věděl jsem, že když po maturitě půjdu na JAMU na klarinet, budu moci hrát na kytaru to, co chci a věnovat se tomu, co mě nejvíce baví. Na JAMU se učí klasická kytara, takže bych měl opět vnitřně pocit, že mé poslání je jinde. Cvičil jsem a projížděl si různé videoškoly od velikánů jako je John Petrucci nebo Paul Gilbert, kteří jsou dodnes pro mě top kytaristi i skladatelé v rámci žánru. Hodně jsem se do toho všeho zabral a dodnes jsou mi jejich cvičení sympatická.

Hraješ v revivalu AC/DC a zároveň v kapele Black Roll, která je tvoje autorská záležitost. Nabízí se srovnání. Jak je to s úspěšností obou projektů? Je pravda, že revivaly prostě táhnou víc? Že lidé jsou líní poslouchat něco nového?

Je to v podstatě tak. Když jsem po maturitě v roce 2009 dal do kupy kapelu Black Roll, byl jsem ovlivněn Petruccim a celou kapelou Dream Theater, kterou mám dodnes rád, i když se hodně posunuli za hranici toho, co dělalo jejich kapelu kapelou Dream Theater. Začal jsem skládat písničky Black Roll trošku v podobném duchu v domnění, že právě tento progresivní styl zaujme a s tím prorazíme. Hudba skupiny AC/DC je důkazem toho, že pravdou je opak. Lidé se chtějí především bavit. Postupně jsem styl Black Roll směřoval do většího mainstreamu a skládal i písničky, které by byly více pro rádia. Dvě písničky nám hrají na rádiu Čas a paradoxně v hitparádě kdysi soupeřily s písničkami Kristíny a samozřejmě jiných interpretů. Revival AC/DC nás napadlo udělat s tátou, protože od mala mi jejich písničky pouštěl a koukali jsme na DVD na jejich koncerty. Sehnali jsme zpěváka a rozhodli se to udělat na profesionální úrovni. Dnes po třech letech budování jména, i když revival je pro některé něco méněcenného, máme už takové zázemí, že nabídky musíme odmítat, protože v jednom letním termínu se nám sejdou třeba tři na jeden den. Určitě je to o tom, že lidi kapelu AC/DC znají, tudíž pro pořadatele je to objednání známé značky, byť se jedná pouze o napodobení. Samozřejmě jsme občas pod tlakem názorů, že revival je sypání peněz do kapsy a neúcta ke slavné kapele. Je to přesně naopak, hrajeme to především proto, že nás to baví a uctíváme a máme rádi kapelu AC/DC tak, že jsme se rozhodli hrát revival. A kromě mne má každý z kluků v kapele výborné zaměstnání, takže přilepšení spíše pouze potěší.

Poslední hudební angažmá jsi získal nedávno. Doprovázíš slovenskou zpěvačku Kristínu. Jak vlastně došlo k vaší spolupráci?

Ano, během ledna se událo spoustu změn v mém životě a nebudu lhát, že jsem na takové příležitosti čekal a jsem za to moc rád. Téměř jsem se přestěhoval do Prahy, kde učím a mám také instrumentální projekt s mým dobrým kamarádem ještě z konzervatoře, nynějším bubeníkem skupiny Čechomor Patrikem Sasem. Nabídku od Kristíny jsem dostal asi před třemi týdny, ozvali se mi sami přes telefon, když našli na internetu má videa. Prý jestli bychom se mohli sejít a popovídat si. Říkal jsem, že určitě, že není problém a kdy, odpověď jsem dostal, že teď. Byli kousek od Ostravy na nějaké akci a přijeli za mnou do Studénky, tak jsme si sedli s Kristínou a s jejím manažerem a producentem. Popovídali jsme si a dali mi video z jejich koncertu. Za dva dny jsem jel do Bratislavy jim to přehrát a za pár dní už bylo první vystoupení. Moc se do budoucna těším na spolupráci, jsou všichni moc milí a hodně profesionální, takže určitě to beru zodpovědně po všech stránkách.

Hraješ v několika kapelách, jsi i manažer, sólista, hraješ v duu… Studuješ dále navazující magisterské studium na JAMU. Jak se to dá všechno stihnout? Není tvůj život trochu roztříštěný?

No máš tak trochu pravdu, je toho strašně moc a to cestování Praha, Brno, Ostrava a Bratislava je šílené. Ale snažím se využívat čas efektivně i ve vlaku nebo v autě, takže věřím, že to vše zvládnu. Jsem od mala hodně zvyklý mít disciplínu v muzice a ve všem co dělám, takže jsem k sobě dost přísný a snažím se dělat vše na maximum.

Viděl jsem nějaká videa na internetu, kde hraješ klasické kytarové skladby na akustiku. To je trochu zvláštní přístup. Připadá ti tato volba atraktivnější?

Je pravda, že na klasickou kytaru s nylonovými strunami vlastně už vůbec nehraji a co se týče akustické kytary jako sólového nástroje, tak mě hodně inspiroval i dříve Tommy Emanuel a určitě mi přijde jeho stylové hraní atraktivnější než vyloženě klasická kytara. Vzpomínám si, že jsem byl nedávno na koncertě jednoho z největších kytarových virtuózů na světě Marcina Dylly, který vyhrál 19 mezinárodních soutěží. Po deseti minutách jeho koncertu jsem ale v duchu přemýšlel a říkal jsem si, že to je přesně to, proč jsem klasické kytaře nikdy nemohl propadnout, prostě mě to nebavilo ani poslouchat i když Dyllovi nesahám ani po kolena. Bylo to na mě moc monotónní a nezajímavé. Nedostalo mě to do žádných emocí, do žádné nálady. Je to ale pouze můj subjektivní názor, protože věřím, že většinu mých kolegů včetně tebe to určitě zaujalo hodně.