Zajíc v pytli ve Staré Aréně aneb Malý tygr je lepší než profi angažmá

A je taky proč, vyprodané hlediště dává najevo, že by snad měl smysl i čtrnáctidenní cyklus. Umělci, mistři páni nezávislého ostravského kabaretu, zkoušejí jen den před premiérou, a zdá se, že nápady jim nechybí.

Naprásknuté hlediště, kdy poslední příchozí musí vzít zavděk usazením se na špinavé zemi, napjatě sleduje práci dvou konferenciérů. Jeden v neonovém cylindru, druhý střapatý s dlouhovlasou „řepou“. A oba neokázale dirigují záplavu skečů.

Nechybí rum, ale naštěstí převládá tanec, hudba, mluvené slovo, pantomima, akrobacie, alkohol, zvrácený  sex i politika. Vše dostává svůj patřičný prostor, kdo ale nudí, tak nemilosrdně po dvou minutách dostane šlupku tím pytlem, který se celou dobu pitvorně houpá u stropu.

Divák se nenudí. Celý večer osciluje mezi nenuceným amatérismem a jiskrou profesionality. Jiskrou, která nejenom doutná, ale ve správnou chvíli spolehlivě zapálí celý kotel.  Sedm hlavních aktérů má ponejvíce slušnou profesní výbavu z konzervatoře – najdou se ovšem výjimky, ale ty jsou tak ojedinělé, že partu ani v nejmenším nezkazí. Snad jen roztleskávačky chybí, a to je škoda, protože jde, alespoň v tento pátek, o ryzí pánskou jízdu, nebýt jedné dobrovolnice v býčím hávu, která spolehlivě reaguje na svou nečekanou roli partnerky excentrického tanečníka (David Hruboš).

Excentrismus střídají  pozvolna až tklivé momenty, vnitřní dialogy mezi konferenciéry, kteří patří  těm nejklidnějším protagonistům večera, skoro jako vážení rodičové na nedělní projekci v Cinestaru, což ovšem nebrání, aby se oni sami nepřevtělovali v excentrické démony v jednotlivých kabaretních číslech.

Démonické vtělení číslo jedna je například capart Vendelínek (Zeno Václavík) . Jako kdyby utekl z Klokánku. Jenom tetování tady chybí, jinak dokonalá přesvědčivost. Noční můra každého pedofila a ideální oběť pro kultovní postavu kolotočáře Šimona (Šimon Pliska). Tedy pardon, zrovna velmi, ale velmi ožralého klauna, který vyhazuje svých šest míčků zády k publiku a pak se v němotě zaryje dolů do hlubin černých prken zdejší podlahy.

Zbídačeného klauna Vendelínek rázem vzpruží a hra na schovávanou není daleko od situační grotesky. Překvapivě nenásilně, tak na hraně vkusu je tady pohotově rodičovská dvojice našich konferenciérů, nebo aspoň její polovina, když jeden z nich hraje v jiné dimenzi právě v uvedeném skeči, no a poslední slovo má přece stále hrozivě visící pytel.

Skeče jsou v řadě případů šité horkou jehlou, ale nepostrádají studentské nadšení. Nadšení, které nepostrádá talent a jistou dimenzi profesionality, takže i obyčejná banalita jako je třeba předčítání děje telenovely se může stát vybroušenou perlou díky autorské koncepci.

David Hruboš čte – zajímavě, spontánně, v převleku´a snaží se. Ale i kdyby to byl průser, což není, nuda se nemůže dostavit, protože je tady spoluhráč – mim (Šimon Pliska).

Kouzlo Zajíce v pytli spočívá v určité vrstevnatosti, byť je začátkem banalita, jejíž provedení stojí na kolektivní spolupráci, tedy nejen na pouhopouhém studentském či snad školním exhibicionismu. Samozřejmě některé momenty hraničí s popisností studentské besídky, ale pak přichází střih! Žádné fotografické cvak, cvak, cvak! Skutečný střih! Rychlé, sebevědomé přešaltrování na jinou kolej.

K vrcholům lednového Zajíce patří společný skeč herecké sedmičky improvizující na téma jednotlivých slov. Jistě, to už tady bylo, v Aréně ale tato dadaistická spontaneita funguje sympatičtěji než třeba u provařených infantilních exhibicionistů z Partičky, kteří páchají harakiri i na filmovém plátně – viz Krásno.  Ve Staré Aréně jsme na divadle, ale na jakém?

Publikum je z 90. procent velmi mladé, možná kamarádi zúčastněných herců. Ale nechtějí se pouze bavit, ke slovu se dostává ještě jeden vrchol v podobě jednoho z dílů seriálu Otázky Václava Krasavce. „Jedna napsaná věc, která má scénář,“ říká její autor, konferenciér a zároveň jeden z dvou hlavních protagonistů Petr Sedláček.

Tématem je alkoholismus. Hostem Krasavce je tudíž Alfons Panáček v podání ostravského básníka Martina Krupy, autora knihy Dopiju a jdu!

Nechybí ani Petr Kajnar nebo Kalousek! Kdo tedy chybí? Především obecně používané trapnosti ve stylu virózy. Tam se Zajíc nikdy nesníží. Naopak žhavě provětrává ostravské reálie.

Pokud by se podařilo konferenciérům odstranit onu plánovanou ležérnost uvádění jednotlivých skečů, mohl by se Zajíc v pytli stát i nad rámec studentské zábavy mimořádně nabroušenou satirou. Zatím k ní místy dosahuje, ale v záplavě pitomostí jednoho večerního efektu se rozptyluje. Ale třeba příště, a to si prosím musíme každý ověřit, protože jakýkoliv jiný aktuální kabaret Ostravě chybí!

Zajíc sice není tygr, ale lepší malý zajíc s tygřím aperitivem, než plánované celoroční angažmá.