Herečka Petra Lorencová: Ostrava bývá o víkendech městem duchů

Jaké jsou vaše oblíbené filmy o upírech? Teda kromě Isabel. Co třeba Upír z Feratu nebo Ples upírů?

Já v této tématice až tolik nejedu.

Ale hrála jste v upírském filmu Isabel…

Tak třeba Interview s upírem, nebo první díl Twillight ságy nejsou špatné. Ale jinak upřednostňuji spíše jiné filmy. Jeden z mých nejoblíbenějších je například Aronovského Fontána. Tam je ostatně také zobrazen motiv zacyklenosti a nesmrtelnosti, stejně jako je tomu u upírů.

Vaše postava Isabel je novinářka, měla jste s touto profesí nějakou zkušenost?

Před novinařinou smekám. Něco napsat, nebo zplodit, to je pro mě vždy takový malý porod. Dlouho uvažuji nad správnými slovy, abych nejlépe vystihla svou myšlenku, a pak to stejně ještě desetkrát přepíšu. Jeden článek by mi při mém tempu trval asi týden. Ale postava Isabel si umí jít za svým cílem, a to je mi blízké. Jenom si jde za ním na můj vkus až příliš tvrdě, což se rozchází s mým morálním přesvědčením, že bych potlačovala práva někoho druhého.

Jaký máte tedy cíl?

Zlepšovat se a v herectví, objevovat své uzavřené tajné komnaty. Jimi totiž objevuji i samu sebe. Například v představení Marat/Sade jsem musela zahrát emoce vražedkyně, navíc postižené chronickým usínáním. Tím nechci tvrdit, že bych v sobě najednou objevila vražedkyni, ale například to ve mě vyvolalo pocity, o kterých jsem doposud nevěděla, že v sobě mám. Baví mě pochody, které jsou jiné než mé vlastní.

Postava Isabel byla napsána takříkajíc na vaše tělo?

Myslím si, že ne, ale byla napsaná a tvůrci věděli, že mě do ní chtějí obsadit.

Jaký máte pocit z výsledku?

Dobrý. Určitě to má své mouchy, ale je super, že se nám něco takového podařilo udělat. Bylo to velké semknutí herecké party, všichni do toho šli s nadšením, nikdo neměl co ztratit. Jsem na nás pyšná. Dokázali jsme to. Zvlášť když na začátku to vypadalo, že se to možná nepodaří.

Říkáte, že jste neměla co ztratit, ale teď si na vás mohou ukazovat jako na tu pošahanou upírku Isabel.

Kdepak, je to jenom role. Ale na druhou stranu i s těmito reakcemi musí člověk počítat, když dělá herectví. Teď jsem hrála v Rozsudku vražedkyni, tak doufám, že nedostanu na ulici nějakou nakládačku.

Jak dopadly zahraniční ohlasy na Isabel, která byla promítána i na festivalech?

Film byl v Portoricu, v Los Angeles a v Buenos Aires. Byli jsme pozváni, ale museli jsme odmítnout. Cesta a především představení v divadle byly velkou komplikací.

Co fanoušci?

Ohlasy byly kladné, super. Třeba jen pár lidí, ale moc mě to potěšilo. Vím, že na ČSFD to bylo drsné hodnocení, ale to jsem raději ani moc nečetla.

V inscenaci Veřejné blaho aneb Deskový statek hrajete v efektním nasazení, které vychází z filmů pro pamětníky, konkrétně z titulu Eva tropí hlouposti, kdy přebíráte gesta fenomenální Nataši Golové. Jak vás to napadlo?

Režisér Janusz Klimsza s tím přišel v okamžiku, když nám říkal, že se máme inspirovat poetikou filmů pro pamětníky. Doporučil mi Natašu Golovou a já viděla snad všechny její filmy. Jsem za to strašně ráda. Velmi mě to obohatilo. Samotný klíč k postavě byl těžký. Věděla jsem, že mi je něčím blízká. Jak v energii, tak taky dělám hlouposti, jsem nemotorná a vše mi padá.  Ale při zkoušení jsem měla velkou výhodu – když se mi něco nepovedlo, zapackla jsem, nebo něco omylem shodila, Janusz říkal: Fixuj to… Nejobtížnější ale byla řeč. Trvalo dlouho, než jsem na ten styl přišla. Asi týden, než jsem zjistila, že herci mluví většinou přes úsměv a používají nelogické přídechy, prodlužují souhlásky. Když to potom chytnete, tak se toho už nezbavíte. Občas se mi to pak cpalo do mé postavy v inscenaci Jak důležité je mít Filipa, na což mě upozornila nápovědka.

Takže největší vaší inspirací byla crazy komedie Eva tropí hlouposti?

Určitě ano. Ale Nataša Golová měla natolik výrazný styl, že se daly ke studiu použít i její další filmy. Snad jen v Kristiánovi a v Pohádce máje jsou její role vážné. Když se díváte na film pro pamětníky, tak si nejdříve všimnete, že všichni mluví jinak než my. Je to opravdu jiné. Jak už jsem zmiňovala, dlouho mi to nešlo, ale zlomový okamžik nastal, když jsme s Pavlínou Kafkovou zkoušeli situaci, kde říkám, jak jsem odjela za tetičkou do Švýcar. Dostala jsem připomínku, ať všechno hraji velmi rychle. Najednou mi to naskočilo a pak už jsem se té prvorepublikové mluvy těžce zbavovala. Ale v normálním životě ji nepoužívám (smích).

Isabel ale nebyla vaše první zkušenost s filmem.

Ještě na škole jsme na kameru točili etudy s Oxanou Smilkovou, pak přišla nějaká reklama a studentské filmy ze zlínské filmové školy. Ale točení hororu je fakt sranda. U toho se hodně nasmějete. A myslím si, že to samé platí v divadle i při zkoušení tragédií. Třeba u Smrtihlava jsem takovou legraci dlouho nezažila. Zní to asi paradoxně a trochu šíleně, ale ta nacistická tématika byla sama o sobě tak tíživá a děsivá, že náš smích byl určitou formou sebeobrany, abychom se z toho všeho nezbláznili. Já osobně jsem milovník černého humoru, jsem trochu cynik a když jsem v úzkých, nebo se ocitnu ve vypjaté situaci, tak se většinou začnu smát. A při Smrtihlavovi jsem si na každý den zkoušení připravila nějaký hodně, ale hodně drsný vtip z druhé světové války. V kuřárně jsem ho pak vyprávěla nebo posílala mailem. Čím černější, tím lepší. Igor Orozovič a Klára Špičková mi vydatně pomáhali. Taková naše terapie humorem. Nabourat tu vážnost a nebrat se příliš vážně.

Jak jste se rozhodla jít k divadlu?

Nikdo z rodiny nebyl v divadle, ale nikdo mi v ničem nebránil. Původně jsem chtěla být muzikálovou herečkou, ale teď jsme ráda, že jsem v činohře. Muzikál je obtížný žánr a když je udělán dobře, tak  opravdu smekám. Ale spíše než spojit tři složky, jako je tanec, herectví a zpěv, jsem dala přednost tomu, abych uměla pořádně aspoň jednu.

A který muzikál patří k vaším oblíbeným?

Miluju Dráculu. To byl můj první muzikál. Jeli jsme na něj s mámou a ségrou do Prahy a byl to úchvatný zážitek. Pamatuji si ten zvláštní pach divadla. A samozřejmě, že jsem milovala Daniela Hůlku.

Proč jste si vybrala ostravské angažmá?

Ostravu jsem si oťukávala už před tím, když jsem tady jezdila během studia na JAMU. Chodila jsem k Bezručům a jak kultura, tak město se mi líbily.

A nebyla jste někdy mezi těmi studenty divadelní vědy, co tady občas pískají v publiku na Ostravaru?

Sice jsem rok divadelní vědu studovala, ale tohle bych hercům neudělala. My jsme se tehdy na škole učili zásady, že představení můžu zhodnotit, až ho shlédnu celé. A když je něco špatně, tak se musí říct proč, v čem to nefungovalo a co by se dalo naopak spravit. Ale ze současných recenzí se to začíná vytrácet, což je škoda.

A co říkáte Ostravě?

Její syrovost je úžasná, ale jak už jsem tady delší dobu, připadne mi prázdná. O víkendech to bývá takové město duchů.

A nevadilo vám třeba, že si vás nevybrali k Bezručům nebo do Arény?

Kdepak. Myslím si, že co se v životě má stát, to se stane. A já jsem byla ráda za Národní. Navíc můj partner hraje u Bezručů, takže je to takové oživující, že nejsme na jedné scéně.