Edward Powell vystoupí v Divadle loutek a říká: Jsme svědky masivní destrukce hudby

Jak a kdy jsi poprvé přišel do kontaktu s indickou hudbou?

Už jako malý kluk. Moje matka je profesionální klasická hudebnice a v té době, bylo to v polovině 60. let, měla všechny desky Beatles a přes ně se začala zajímat o Raviho Shankara, protože George Harrison se od něj učil hrát na sitár. Vzpomínám, jak jsem seděl a koukal na obal desky Raviho Shankara, kterou jsme měli, a na to,  jak jsem byl naprosto fascinovaný tou velmi podivnou „kytarou“, na kterou Ravi hrál. Byl to samozřejmě sitár, ale na ten dojem nikdy nezapomenu. Později, když mi bylo okolo dvaceti let, jsem měl zdravotní problémy a začal se zajímat o východní přírodní léčivé systémy. V té době jsem se seznámil s velmi zajímavými lidmi, kteří mne uvedli do etno hudby, jako je například jihoindický klasický vokál nebo japonská flétna shakuhachi. Když mi bylo 25 let, potřeboval jsem nějakou změnu po hraní rockové hudby, proto jsem se rozhodl jet do Indie a studovat tam sitár, jen tak pro zábavu. Ale ty prázdniny mi kompletně změnily život a už jsem indickou hudbu hrát nepřestal. Od té doby uběhlo dalších 25 let.

Máš také nějaké formální evropské hudební vzdělání? A pokud ano, je možné ho využít při studiu východní hudby?

Nikdy jsem západní hudbu nestudoval v žádné škole nebo instituci s výjimkou několika večerních kurzů základů hudební teorie a podobných věcí. Moji rodiče jsou ale profesionální hudebníci a já jsem tak od šesti let měl neustálou výuku v podání skvělých soukromých učitelů, kteří mne učili rock, blues, jazz, folk apod. Nicméně i když moje matka byla klasická hudebnice, tak jsem s výjimkou jednoho roku studia hry na violoncello západní klasickou hudbu nikdy nestudoval. Velmi brzy jsem se stal profesionálním rockovým muzikantem a mým hlavním zájmem byl progresivní rock, blues a jazz. Samozřejmě díky tomu, že jsem už měl velké dřívější zkušenosti se západní hudbou, jsem se naučil indickou hudbu a hru na sitár velmi rychle. Hlavně proto, že typ rocku, který jsem hrál, byl tak trochu podobný modálnímu rocku Jimmyho Hendrixe se spoustou modální improvizace, čímž byl v mnohém podobný severoindické hudbě. Oba styly obsahují hodně modální improvizace, hluboké meditativní prvky a hodně ohýbaní a tahání strun. Když teď učím indickou hudbu další lidi, je to vždy velmi těžké, pokud studenti nemají dobré znalosti západní hudby a solidní znalost hry na nějaký nástroj.

Přišel jste už do kontaktu s českou a moravskou hudbou, hlavně s tou tradiční lidovou?

Bohužel moc ne, ale z toho, co jsem slyšel, se mi líbila hodně. Hlavně česká cikánská hudba, jako ostatně veškerá cikánská hudba. Mám rád Romy a jsem rád, že žijí i tady v České republice. Pro mne osobně by Česko bez Romů postrádalo něco opravdu mimořádného.  Rád se procházím v jejich sousedství, dává mi to zvláštní pocit, jako bych byl v Asii a daleko od typického evropského kontextu. Českou republiku mám opravdu hodně moc rád a jsem naprosto šťastný, že tady mohu žít a hluboce tuto zemi respektuji. Mám ale dvě kritiky – jedna se týká nadměrné konzumace masa a ta druhá, že téměř všichni Češi jsou vůči Romům rasističtí, i když se to dává najevo hodně zaobaleně, je to tady stále přítomné. Je mi z toho hodně smutno. Čeští Romové jsou ve skutečnosti Indové. Původně pocházejí z Indie a přinesli sem velmi starou indickou kulturu.

Považuješ hudbu za „sílu“ srozumitelnou pro všechny bez ohledu na státní příslušnost nebo národnost? Nebo existují nějaké významné rozdíly ve vnímání hudby mezi kulturami?

Když uvažujete o hudbě v té nejzákladnější formě a významu, tak je to naprosto univerzální fenomén. Každopádně v evropské hudbě došlo k určitému vývoji za posledních 500 let, takže toto pojetí se změnilo. Hlavně proto, že evropská hudba přijala rovnoměrně temperované ladění, v rámci něhož byla čistota perfektního ladění kompromisně uzpůsobena tak, aby bylo možné hrát ve všech 12 tóninách, aby bylo možné je snadno modulovat v rámci těchto tónin, ale ve svém důsledku se tak vytvořil systém, v rámci něhož zní nyní téměř všechna hudba falešně. Podle mne může být rovnoměrné ladění výhodně použito pro určité druhy hudby a může dosáhnout velké krásy, ale ve většině případů zní ta hudba prostě falešně a naneštěstí má ten účinek, že zničí velkou část hudebníkovy schopnosti hrát a poslouchat hudbu jen v rámci čistého ladění. Je vlastně hodně směšné, že většina hudebníků ani neví, co je to temperované ladění. A rozhodně to neví hudební publikum obecně. Lidé dnes ani netuší, že 99 procent hudby, kterou poslouchají, zní naprosto falešně. Větší problém je ale to, že dnes je móda a globální tendence, aby neevropské země přijaly evropské rovnoměrně temperované ladění do svých hudebních systémů, které původně používají přirozené ladění. Lidé na celém světě si myslí, že je to pokrok v hudbě, zatímco jsme ve skutečnosti svědky masivní destrukce a homogenizaci hudby na celé planetě. Je to kulturní tragédie katastrofických rozměrů.