Herečka Petra Kocmanová z Krajních mezí: Nikdy dřív jsme se na zkouškách tak nenasmáli

Můžete porovnat spolupráci s režisérem Grzegorzem Kempinskim na předchozí ostravské inscenaci Plešatá zpěvačka a na Krajích mezích?

Plešatá zpěvačka je absurdní komedie. Protože Gregorz Kempinski je nejenom divadelní, ale i filmový a televizní režisér, zkusili jsme do inscenace dostat absurditu televize, hloupost tzv. mýdlových oper, které lidi „žerou“, aniž se nad něčím vůbec musí zamyslet. Bylo to nadsazené herectví jako v televizi, žádné skutečné emoce. Krajní meze jsou něco úplně jiného, je to psychologický thriller, herectví je zde minimalističtější a svázané formou. Původně je text chronologický. Začíná téměř znásilněním, přemožením a končí přiznáním útočníka. Ale pokud by se to mělo takhle inscenovat, zdálo se nám, že není o čem hrát, proto jsme scény zpřeházeli, aby divák nevěděl, na čí stranu se má přiklonit. Je to výpověď proti výpovědi a diváci se stávají soudci. Také jsme se chtěli vyhnout krvi a naturalisticky ztvárněnému znásilnění, protože co je ve filmu uvěřitelné, na divadle se může jevit trapně a směšně.

Na plakátu pro Krajní meze jste v situaci, kterou diváci v inscenaci nenajdou. Můžete říci, co chtěl plakát vyjádřit?

Vybrali jsme zrezivělé hřebíky místo kladiva, aby tam nebyla drsná žena s kladivem jako v té inscenaci. Držím hřebíky v dlaních a foukám do nich jako do peříček. Něžnost s drsností – nevíte, na co jdete. Trošku jsme chtěli mystifikovat. Fotil mě Radovan Šťastný, dokonce mě nutili, abych si jeden zrezivělý hřebík dala do pusy. Byla tehdy strašná zima, tak dva stupně, a myslela jsem si, že zmrznu.

Jak jste reagovala, když jste se dověděla, že budete hrát drsnou ženu jako je Marjorie?

Byla jsem ráda, brala jsem to jako obrovskou výzvu. Musím se přiznat, že jsem si stáhla film a podívala se na něj. Byla jsem hodně zvědavá, jak se vyřeší situace se znásilněním a drsné scény s podpalováním. Moc jsem se těšila, navíc jsme byli výborný tým. Když děláte v málo lidech, je to vždy příjemné. Pořád jsme se smáli, zvlášť těm nejdrsnějším věcem, protože když děláte tak závažné a nepříjemné téma, tak se musíte nějak odreagovat a téma odlehčit. Snad na žádné komedii jsme se tolik nenasmáli jako při zkoušení Krajních mezí.

Byla tato role pro vás něčím nová?

V Aréně určitě, ale jinak už jsem něco podobného hrála v Buranteatru.

Jaký máte vztah k mužům? Roli hrajete s kladivem v ruce a váš protihráč dostává pěkný nářez…

Neměla jsem problém s tím, že tato role je násilná. Spíše jsem se obávala, že Marjorie bude vypadat příliš zlá, měla jsem stále tendenci ji obhajovat. Pak jsem si uvědomila, že její beznaděj musela být hrozná. Nemohla se bránit, věděla, že je konec. A pak v poslední vteřině násilníka přemohla. Marjorie mučí Raula, aby se pomstila za ten pocit absolutní bezmoci, které jí vystavil. Nikdy nevíte, co se ve vás otevře v krajních situacích. Jinak já k mužům mám velmi kladný vztah.

A nestala se vám někdy nějaká podobná situace?

Díky Bohu ne. Ale víte, co se mi stalo? Když jsem šla z generálky domů, pořád jsem přemýšlela, kdy člověku opravdu dojde, že je v ohrožení, protože i postava Marjorie si to zpočátku nepřiznává. A u výtahu jsem potkala muže, který se mnou začal velmi otevřeně flirtovat a to takovým způsobem, který mi byl krajně nepříjemný. Měla jsem z něj husí kůži a teď už nevím, jestli proto, že překročil určitou hranici, nebo pro to, že jsem tím tématem dva měsíce žila. V každém případě jsem se ve skutečnosti začala cítit jako Marjorie. Od té doby, co jsem tuto roli začala zkoušet, si více uvědomuji, že se podobné situace mohou velice rychle zvrtnout.

Přežil to ten dotyčný?

Přežil (smích). Ale celou cestu výtahem jsem držela klíče jako zbraň, abych se mohla případně bránit. Jsem teď mnohem obezřetnější.