Fotograf Viktor Kolář přilákal do Minikina davy vyznavačů jeho poetiky

Cvak. Viktor Kolář někdy mívá dojem, že fotografie, které nasnímal, ani nejsou jeho fotografiemi. Cvak. Jenže čí? Možná toho zasněného chlapce s andělskou tváří, kterého kdysi vyfotil napasovaného mezi dělníky ve dveřích ostravského autobusu? Cvak. Citovaná Kolářova úvaha z úvodu nového dokumentu České televize dokazuje zaujetí, s jakým Mistr pracuje. Cvak. Spoušť snad ani nemačká prstem a témata snímků či jejich kompozice určitě nejsou dílem chladných úvah. Cvak. Za vším je zvláštní citlivost, nějaký andělský paprsek, který autorem prostupuje právě v těch okamžicích, kterých si většina z nás ani nestačí povšimnout. Cvak.

Vidíme zvětšovák po otci z roku 1939, který Kolář stále používá. Cvak. A vzápětí dvě batolata na starém filmovém záznamu, která se perou o fotoaparát značky Leica. Cvak. To je Viktor Kolář s bratrem. Cvak. Kolář ukazuje tatínkovy snímky, z návštěvy prezidenta T. G. Masaryka v Ostravě. Cvak. Snímek asi z roku 1980 a na něm chlap ležící na chodníku v Revoluční ulici (dnes Českobratrské). Cvak. V protějším evangelickém chrámu zrovna skončila bohoslužba, zkolabovanému muži ale nikdo nepřichází na pomoc. Cvak. Za otevřenými dveřmi kostela svítí na oltáři veliký kříž, k pomoci bližnímu se ale nikdo nemá. Cvak.

Komentovaná prohlídka Kolářovy výstavy v Galerii U Zvonu na Staroměstském náměstí v Praze. Cvak. Mistr vysvětluje, jak v roce 2012 vznikala fotka svářeče tramvajových kolejí při výstavbě nových zastávek u ostravského nákupního centra Karolina. Cvak. Všechno se vrací, přesto je každá chvíle neopakovatelná. Cvak. Nákupní centra už Kolář fotil v kanadské emigraci v sedmdesátých letech. Cvak. Zboží, zboží, zboží a zase zboží, a přece je za těmi hromadami zboží i zbožnost a lidskost. Cvak. Vyznání rodnému městu: „Ostrava je kolbiště, na kterém se nedá vyhrát.“ Cvak. Ostrava slzám nevěří, proto nikdy jinde na světě nelze pořídit podobně silné snímky. Cvak. Ani v Kanadě, ani v Dubňanech, odkud pocházela Kolářova maminka. Cvak. Dubňan jsou stovky, Ostrava jen jedna. Cvak. „Tady ale asi nechceme úplně zestárnout,“ říká Kolářova manželka, scénografka Marta Rozskopfová, když se z okna bytu rozhlédne na otlučený dvůr a smogem zalité město. Cvak.

Bouřlivý potlesk, dojetí, poklony tvůrců Mistrovi a Mistra tvůrčímu týmu. Cvak. Diskuse s diváky. Dotaz: „Jak dnes fotografovat třeba v tramvaji, protože když vytáhnete foťák, hned vás chce někdo probodnout deštníkem?“ Cvak. Odpověď: „Je to pořád těžší, lidé se stále víc za něco schovávají, předstírají falešnou nedotknutelnost, tradičního světa ubylo.“ Cvak. Konec diskuse i oficialit, čas na hovory starých známých. Cvak. Na krátké rozhovory mezi čtyřma očima před potemnělým plátnem. Cvak.

Ostravan.cz: Pane Koláři, citlivost, s jakou vidíte Ostravu, je vzácná a ve vizuálním umění ji moc často nevidíme. Cvak. V literatuře umí podstatu drsné poetiky města podobně vykreslit snad jen Jan Balabán nebo Petr Hruška. Cvak. Polemika, zda globalizace vytlačuje kolářovské obrazy z centra na periferii: do Přívozu, do Hrušova. Cvak. Nikoli, i to už je jiný svět, skutečná bída namíchaná s velkou agresivitou, nemilosrdným pouličním zločinem a drogami. Cvak. Ostrava Viktora Koláře zřejmě mizí. Cvak. Naštěstí jen v realitě, jeho snímky zůstanou národním dědictvím tolik specifického národa ostravského. Cvak. Minikino zavírá. Cvak. V pasáži u kina Vesmír chčije starší opilý chlap na výkladní skříň někdejšího baru Gruzie. Pár milenců muže rychle míjí, zatímco moč pomalu stéká po dlažbě. Východ z pasáže osvětluje noční tramvaj, z níž vystupují dvě tlusté cikánky s igelitkami v rukách. Cvak. V Ostravě se dá po „kolářovsku“ ještě pořád fotit. Cvak.