Herečka Lada Bělašková: Nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu

V současné době se připravujete na velkou roli v chystané inscenaci Macbeth. Máte čas odpočívat?

Jsem v jednom zápřahu. Ani o Vánocích jsem si moc neodpočinula a nestrávila je úplně podle svých představ. Hrála jsem už 25. prosince a padla na mne jakási tíseň, která stále ještě trochu trvá a občas se ozývá. Už 6. února máme premiéru, pořád se mi hlavou honí texty a už jsem měla v souvislosti s Macbethem i první noční můru.

Máte vůbec čas si některé role zaslouženě vychutnat?

Zrovna momentálně mám pocit, že vzhledem k hektickému hraní ani nemám moc času a klidu se do role ponořit tak, jak bych skutečně chtěla. Člověk si váží takové role jako je Lady Macbeth. Říká se, že je to nejtěžší dramatická role, jaká existuje. Vše se děje v hrozně krátké časové smyčce. Máme poměrně krátký časový úsek na to odehrát všechno, co je tam obsaženo, ale momentálně jsme ve fázi, kdy se všechno mění. Zítra může být spousta věcí jinak…  Měla jsem šílený víkend – hodně hraní, do toho jsem onemocněla a ještě slíbila zpívání na vernisáži. Další týden kromě každodenních zkoušek Macbetha budu mít za sebou šest dní představení. Hostuji i v jiných souborech, třeba v baletu, kde jsem dělala s choreografkou Natašou Novotnou krásný projekt Návraty domů. Vynikající živá hudba. Baleťáci taky strašně makají a na to jak makají, tak mají velmi málo představení. Takže za ně lobbuji. Zasloužili by si větší prostor pro prezentaci svého umění.  A také se občas ocitnu v muzikálech souboru opereta-muzikál. Ráda zpívám. I v poslední činoherní inscenaci Veřejné blaho aneb Deskový statek zpívám.

Skoro to působí, že jste si Lady Macbeth vyzpívala.

To nevím. V Shakespearovi se ale moc nezpívá…

Ale ukázala jste, že umíte být všestranná.

No, to je pravda. Jsem ráda, že si toho někdo všimne. Mám ráda všechny další složky – tanec, hudbu, zpěv. I v činohře děláme muzikály. Ale zatím tolik pěveckého prostoru nebylo. V Donaha má moje postava třeba jen jednu pěveckou větu. Proto jsem byla moc ráda, že režisér Janusz Klimsza přišel s nápadem obohatit mou roli v Deskovém statku dobovými písněmi. Mě to neskutečně baví – čistá živá hudba, jenom klavír se skvělým panem Šimáčkem.

Všechno nasvědčuje tomu, že Lady Macbeth pro vás bude novým typem role.

Určitě. Po všech stránkách. Se Shakespearem jsem se sice už setkala hlavně na Letních shakespearovských slavnostech, ale Lady Macbeth je velmi ojedinělá role. Ve své dramatičnosti, textu, zákeřnosti a energii. V hereckých příručkách ji vyzdvihují a řadí mezi výjimečné role. Je to hlavně o tom, co se odehrává ve vaší mysli, neukazujete svět kolem vás, ale svět ve vaší hlavě, jak uvažují Lady Macbeth a Macbeth. Dva v jednom, ona je více emoční, on zastupuje spíše rozum. Vzájemně se doplňují. Uvidíme, jak nám to vyjde. Rodí se to a každým dnem objevujeme další a další aspekty. Proto je pro mě docela těžké o tom hovořit. Zatím jsou to všechno mé pocity a střípky, momentální rozpoložení a také nervozita. Ale jsem šťastná, že jsem se s tou rolí potkala.

Nepříčí se vám tento typ postavy? Vražedkyně.

Snažím se ji pochopit, nemám zatím čas oponovat a ani to nejde. Určitě bych nevraždila, i když… No, ale ona je spíše našeptávačka.

Jak se Vám spolupracuje s režisérem?

Moc dobře! Líbí se mi jeho způsob práce a myšlení. Myslím si, že je to v něčem nové, i pro zdejší divadlo. Otevřel mi další vidění. Někdy jsem z toho trochu zmatená, ale věřím mu a líbí se mi to moc. Zkoušení mě baví víc a víc.

Je pro vás Deskový statek prostorem, kde se můžete nejvíce uplatnit se zpěvem?

Ne, takhle bych to neřekla.. Je to krásná pěvecká zkušenost. Ale to byl například i Divotvorný hrnec v režii Lumíra Olšovského. Tam jsem poprvé zpívala s velkým orchestrem a ještě k tomu tak krásné známé písničky – to jsem měla velkou trému a byla to obrovská zkušenost. Bavilo mě to a snažila jsem si to co nejvíc užít.

Jakým způsobem probíhala vaše spolupráce na Veřejném blahu neboli Deskovém statku?

Pohodově. Mile. Byla sranda. A proto si myslím, že tak působí i na diváky. Černobílá prvorepubliková komedie.

Intonační stylizace, která je pro tuto inscenaci příznačná, vznikala náhodně?

Nějak jsme to chytli a šlo to. Režisér Janusz Klimsza nechtěl, ať polevujeme, a nás to bavilo. Mě teda určitě! Rozhodně bych nechtěla, aby to vyznělo jako parodie, to by mi bylo líto.

Myslím, že se vám to povedlo, ale někdy je právě hranice mezi parodií a stylizací velmi úzká.

Může být. Někdy člověk udělá větší fór nebo něco více zvýrazní, ale režisér Janusz Klimsza si právě tuto hranici velmi dobře pohlídal.

Zaznamenala jste nějaké mimořádné reakce publika na tuto inscenaci?

Na druhé premiéře v sobotu publikum tleskalo vestoje. Byly krásné ohlasy a gratulace ještě dlouho po premiéře. A hlavně rozněžnělé tváře diváků při děkovačce. Až je mi líto, že Veřejné blaho nehrajeme až tak často. Tato inscenace by si to zasloužila.

Tleská se často v divadle ve stoje?

Jak na čem, většinou na komediích. Třeba na Donaha, Habaďůře a na Poprasku na laguně. Dokonce po posledním školním představení Poprasku na laguně nám škola napsala děkovný dopis, že byli nadšeni a přijdou zas. To pak máte skvělý pocit dobře odvedené práce.

Jak jste se vůbec dostala k divadlu?

Odmalička mě bavilo poslouchat desky, hlavně Spejbla a Hurvínka. A bavilo mě zpívat, tančit, recitovat… Ani jsem nevěděla, že existuje něco jako konzervatoř. A jakmile jsem se od své učitelky zpěvu Ireny Laníkové dozvěděla, že něco takového existuje, tak jsem se pro tento obor nadchla a šla jsem si za tím.

A jaký byl vlastně váš první velký divadelní zážitek, ve smyslu diváckém?

Jako malá jsem zase tolik do divadla nechodila, ale když jsem se hlásila na konzervatoř, tak jsem si řekla, že bych měla vidět nějaké to divadelní představení, kdyby se zeptali. Tak jsem se vydala do Ostravy a šla na Romea a Julii v režii Juraje Deáka, kde hrála spousta mých nynějších kolegů. Největší zážitek to byl v tom smyslu, že jsem si říkala: Ty jo! Takové divadlo, kdybych tam tak mohla hrát, nebo jenom kdybych tam vzadu jenom tak mohla projít, to by bylo něco, to by byl sen, to si vůbec nedovedu představit.  Záhy na to jsem se dostala na konzervatoř a když jsem byla ve druhém ročníku, jedna a ze starších spolužaček za mnou přišla a řekla: Prosím tě, nemohla bys za mě vzít roli Erýnie v Romeovi a  Julii? A už to bylo.

Co zrovna ráda děláte, když nejste v divadle? I když to vypadá, že tam jste vlastně každý den.

Jsem vášnivá řidička, přitom mám ráda přírodu. Nejraději bych měla elektromobil, kdyby to šlo. Když řídím, nejlépe si vyčistím hlavu. Řídila jsem do Norska, na jeden zátah do Benátek, skoro celou Francii jsem projezdila. Neskutečně mě to nabíjí. Když mám pár dní volna, tak ujíždím. Také mě baví, když jedeme s divadlem na zájezd. Na rozdíl od kolegů. Klidně bych na chvíli brala kočovné divadlo, to by mi nevadilo. Jinak má nejoblíbenější turistika je jízda na koni.  Nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu.

Čeká vás v nejbližší době ještě něco mimořádného mimo svět jeviště?

Určitě ano, v sobotu se chystám na Bohémský ples. Ten se koná každý rok v Radniční restauraci. Letos jsem byla oslovena jako patron. Ten ples je hodně propojen s charitou a jeho myšlenka je taková, že ti, kteří celý rok baví jiné svou prací, budou baveni. Tak na to se těším.