Největší zbraní žen jsou oči, říká malíř Daniel Balabán. Proto je zaslepil
18.1.2014 13:13 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Rozhovor
Dílo malíře Daniela Balabána představila loni na podzim Moravská galerie v Brně v životní retrospektivě. Život jde ale dál, po velké oficiální výstavě se Balabán znova vrací do ostravských klubů a všelijakých místních pseudogalerií. Od pondělí je ve foyer Divadla Antonína Dvořáka k vidění nová Balabánova výstava Staré zbraně.
Daniel Balabán otevře v pondělí svou výstavu v Divadle Antonína Dvořáka.
Foto: Archiv
Vaše nová expozice se jmenuje Staré zbraně. Na obrazech dominují ženy, takže asi nepůjde o nějaké samostříly či samopaly, ale o ženské zbraně v smyslu citové či tělesném, nebo se mýlím?
Staré zbraně jsou skutečně metaforou ženského těla. Těla chápaného jakožto zbraň. Ženské tělo je svůdné, přitažlivé, ovšem zároveň nebezpečné a na výstavě jsou patrné obě tyto polohy. Jakási poloha obdivná až extatická, zároveň ale poloha strašidelná až mortální.
Loni jste měl výstavu v klubu Černá vrána v Mariánských Horách, která nesla název Děvucha věrná. Opět to byla určitým „almodóvárským stylem“ poklona ženám a některé obrazy z té výstavy budou nyní vystaveny i v divadle. Záměrně navazujete na tuto výstavu?
Jistým způsobem je výstava v divadle redukovanou podobou té z Černé vrány. Myslím si ale, že je vizuálně zajímavější a konceptuálně sevřenější.
Proč máte takovou potřebu malovat ženy?
Přesně nevím, možná by to rozluštil nějaký psycholog. Pravděpodobně v tom bude jakási bazální neukojenost z dětství, ale vlastně nedovedu přesně říci, z čeho ten obdiv pramení. Se ženami se mi ale jednoznačně lépe komunikuje než s muži. Tématem jsem se zabýval i ve své habilitační práci, která se zabývala odlišnostmi mezi muži a ženami ve smyslu cítění či prožívání a následného tvoření, konkrétně v malbě. Zjistit, co je specificky ženské a mužské, to je velice těžké chození po tenkém ledě, ale mě to velice zajímá.
Tímhle tématem se zaobírá i ústřední obraz výstavy, jenž se jmenuje Staré zbraně. Ten zobrazuje ženu obklopenou pazourky. Jak si obraz vysvětlit?
Ženské tělo je tu v jakési juxtapozici k racionálně mužskému fenoménu. Zobrazuje ženu, přes kterou se jakoby promítá vědecká tabulka vysvětlující pravěkou úštěpovou industrii. Ta tabulka má jakýsi geometrický charakter a ten pro mě zpřítomňuje to mužské, exaktní, v kontrastu s ženským tělem. Takže na obraze se setkává geometrický řád, který je podle mě dominantní pro mužský svět, a vegetativní řád, který je symbolizován ženským tělem.
Které ženské zbraně jsou podle vás nejúčinnější?
Ženské oči. A to i na obrazech. Když jsem maloval obraz Staré zbraně, uvědomoval jsem si, že největší pozornost budou stejně upoutávat oči té ženy, jenže já jsem chtěl, aby si návštěvníci výstavy prohlédli celý ten obraz. Oči jsem proto musel zaslepit hroty pazourkových šípů, teprve potom se ten obraz otevřel jako celek.
Jistě, oči žen, to je děsně nebezpečná zbraň. Měl jste nějakou další koncepci, když jste vybíral obrazy pro výstavu v divadle?
Společně s kurátorem výstavy Martinem Klimešem jsme si shodli na jakési gradaci. Od lehkých obrazů malovaných sprejem postupujeme k hutným olejomalbám, přičemž celá výstava vrcholí barveným výkřikem: velkou červenou ženou s malým hubeným chlápkem. Výstava začíná nevinně až lehce, končí ale v obavách až extázi.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.