Herečka Markéta Haroková: Baví mě drsnost Ostravy a blízkost Beskyd

Režisér Martin Františák připravuje pro Divadlo Petra Bezruče novou inscenaci Petrolejové lampy, koho v ní ztvárníte?

V Petrolejových lampách hraji roli Karly – děvečky na statku na Vejrychovsku. Je to epizodní role dívky, která se dostane do vztahu s bratry Malinovými. Starší bratr Jan si ji chce vzít, ale ze svatby sejde. Mladší Pavel touží spíš po fyzickém kontaktu s ní.

Kdybyste ji měla porovnat s Jelenou, postavou, kterou hrajete ve Strýčkovi Váňovi, jaký je v tom rozdíl?

Nedá se to snad ani srovnávat, jsou to ženy z úplně rozdílných sociálních vrstev, jiného společenského postavení.

Jak se vám hraje postava Jeleny?

Bude teprve asi třetí repríza, pomalu se zabydlujeme. Jelena mě velmi zajímá a také mě baví způsob, jakým hru inscenujeme. Byla to nádherná práce se skvělým režisérem Štěpánem Páclem. Mám také vřelý vztah k Čechovovi. Líbí se mi jeho dvojakost, tragikomičnost. Čechov se prý zlobil, když jeho hry inscenovali jako tragédie, protože on napsal přece komedie! Myslím  si , že se nám to snad povedlo. Když jsem viděla závěr naší inscenace, kde už nejsem na jevišti, přistihla jsem se, že mám úsměv od ucha k uchu a zároveň mi tečou slzy. Věřím, že se daří i u diváků vyvolávat podobné emoce.

Čechov je v řadě inscenací jiných divadel nehorázně nudný autor, ale tady v Divadle Petra Bezruče to není poprvé, kdy jej může divák vidět z jiného úhlu pohledu. Mám na mysli Tři sestry, které také patřily k silným diváckým zážitkům.

Tři sestry Honzy Mikuláška byly více stylizované. Často se inscenují velmi dramaticky, ale Honza chtěl udělat komedii, a to se mu podařilo. Tragické osudy v lidech samozřejmě zůstanou, ale přes komično až grotesku, přes to, jak jsou lidé směšní ve svém veselí a trapní při svém utrpení, je to právě to krásné a nečekané.

Na kterou ze svých rolí nejraději vzpomínáte?

Teď mám samozřejmě plnou hlavu Jeleny, ale z čeho jsem žila pár let, tak to byla práce s Januszem Klimszou, monodrama Jordan. Zapsalo se mi do srdce. Hlavní hrdinka Shirley zůstala sama se svým chlapečkem, když si  její partner našel novou přítelkyni. Rozhodl se, že jí dítě vezme, že na svého syna má také nárok. Ze zoufalství, aby nepřišla o to nejdražší, co v životě měla, svého chlapečka udusila. V podstatě jej zabila svou láskou. Byla to hra podle skutečné události.

Jak ke svým rolím přistupujete?

Záleží na okolnostech a na typu postavy. Někdy stačí vycházet z vlastních zkušeností, někdy je potřeba něco nastudovat. Když jsem zkoušela Shirley, tak jsem byla i u soudního přelíčení v Ostravě. Zrovna se projednával případ, kdy mladá žena vyhodila své dítě z okna. Šla jsem se podívat, jak vypadá člověk, který něco takového dokáže udělat.

Ovlivňují vás tyto role i mimo jeviště?

Jelena nebo Shirley jsou role, které vás ovlivní, na druhou stranu doufám, že zůstávám sama sebou a že si neodnáším domů třeba kus vražedkyně.

Co bylo rozhodující pro vaši hereckou dráhu?

Po základní škole jsem měla namířeno na gymnázium. Ale založili jsme kroužek, amatérský soubor Dividlo, které vedl Saša Rychetský. Byli jsme na výsluní divadelních souborů pro děti. Přelom 80. a 90. let byl živnou půdou i pro amatérské divadlo. To mě navedlo ke studiu na konzervatoři ve třídě Otakara Prajznera, který byl šéfem Divadla Petra Bezruče. Ve čtvrtém ročníku jsem dělala přijímačky do Prahy i do Brna na divadelní fakulty a uspěla jsem. Zvažovala jsem nástup na JAMU, ale pan Karlík, který měl vést můj ročník, mi řekl: „Markéto, vy máte angažmá? Tak co blázníte, nechoďte na JAMU, jděte do praxe! A tak jsem nastoupila do Divadla Petra Bezruče a jsem tady dodnes.

Jaký máte vztah k Ostravě?

Jsem rodačka. Baví mě její drsnost, blízkost Beskyd. Bydlím ve Vratimově, což je blíže do hor. Přitom jsem za patnáct minut v centru Ostravy. Moje oblíbené místo v Ostravě je můj domov. Ale moc ráda také chodím třeba do Gongu na kulturní akce nebo si zajdu do jiných divadel.

Čemu se věnujete kromě divadla?

Souvisí to s mou profesí, velmi ráda se věnuji dabingu. Dokumenty, kreslené pohádky pro děti, i hrané filmy. Teď nejvíc pro studio Wind v Ostravě-Přívoze. Dříve, když tady bylo ještě studio Kabel plus, tak dělali dabing všichni ostravští herci. Natočila se tady spousta filmů, francouzských, amerických i jiných produkcí.

Kterou inscenaci z Divadla Petra Bezruče byste ještě doporučila divákům?

Určitě Mrzáka Inishmaanského, inscenaci z drsného irského prostředí, kde hraji tetu Kate. Janusz je herecký režisér. Krásně se s ním pracuje! Je nesmírně inspirativní. Jemu také vděčím za nejzajímavější role.

A váš nejsilnější divácký zážitek za uplynulý rok?

Nechte mě přemýšlet… Výjimečný z poslední doby je zase Janusz Klimsza, ale jiný žánr. Muzikál Edith a Marlene v Národním divadle moravskoslezském. A co se týče mimoostravských divadel, tak když jsme hráli v Praze a měla jsem volné dopoledne, viděla jsem v Divadle Na zábradlí Višňový sad v režii Jana Friče. A tím se vracíme zpátky k Čechovovi. Příznačné!