Malíř Jakub Špaňhel se těší na smog. Do Ostravy přiváží své motýly

Kritika si vás jako jednoho z nejlepších českých malířů cení už více než jednu dekádu. Proslul jste zejména svými cykly květin, lustrů, aktů či benzinových pump a soudě dle názvu ostravské výstavy Babočka admirál, teď asi malujete i motýly. Proč?

Jako kluk jsem byl vášnivým entomologem, asi tak od deseti do čtrnácti let. Motýly jsme jezdili lovit hlavně do Beskyd, měl jsem síťku a svoje úlovky jsem také preparoval a ukládal do krabic.

Vaším nejoblíbenějším motýlem je babočka admirál?

Babočka admirál byl první motýl, kterého jsem potkal na naší zahradě.

Na zahradě? Počkat, vy už nebydlíte v centru Prahy? Nedovedu si vás představit bez vašich procházek po Starém Městě, kde jste se zabydlel jako největší starousedlík. Se všemi se tam zdravíte jako na malém městě, třeba v hospodě U Pinkasů, u řezníka nebo ve večerce. Víte, kam zajít pro nejkvalitnější šunku a kde Turci nabízejí nejlepší ayran.

V Praze jsem každý všední den, část dne v ateliéru v Hostivaři a pořád mě také můžete potkávat v centru. Před necelým rokem a půl se nám s přítelkyní narodila dcera a nyní čekáme druhé dítě, termín porodu je právě v těchto dnech, takže budu na vernisáži v Ostravě trochu nervózní a možná budu muset honem spěchat do porodnice. Kvůli rodině jsem koupil dům za Prahou na Berounsku, jmenuje se to tam Hostim a mám to jen pár minut ke Svatému Janu pod Skalou. Nádherné místo.

Znám to tam, opravdu čarokrásný kraj, ve Svatém Janu kdysi působil poustevník sv. Ivan. Když jsme se před více než rokem viděli naposledy, říkal jste ale v žertu, že se chystáte koupit na bydlení nějaký palác v Praze, třeba Strakovu akademii nebo Pražský hrad. Tak proč ta změna?

To je jenom příprava, než koupím nějaký ten palác v Praze. Ten dům v Hostimi je vlastně minizámeček. Velká vila z devatenáctého století, metr tlusté stěny. Celý život jsem bydlel jenom v bytech, takže si musím zvykat pozvolna, jaké je to žít ve velkém domě a mít velkou zahradu. Ta zahrada mě dokonce přivedla k tomu, že poprvé v životě přemýšlím o tom, že bych začal dělat sochy, žene mě to tam do třetího prostoru. Pár let, dokud budou děti malé, chci na venkově určitě vydržet.

Po lustrech či benzinových pumpách jste se asi před rokem a půl pustil do malířských parafrází grafik Bohuslava Reynka a na vaše plátna vběhly třeba kozy. Teď malujte motýly, zajímá vás nyní hlavně příroda?

S Reynkem jsem začal ještě v Praze a pokračoval jsem v tom při svém půlročním pobytu v ateliéru Jiřího Georga Dokoupila v Berlíně. Postupně jsem si ale vytvořil vlastní kompozice, reynkovská zvířata jsem nahradil svými a tyto obrazy jsem loni představil například na výstavách Špaňhel na venkově a Van Gogh na venkově. Ano, ovlivňuje mě teď hodně i bydlení v přírodě a je to vlastně i návrat někam k počátkům, v dětství jsem zvířata maloval rád a hodně.

Zůstaňme ještě v dětství a ve vaší rodné Karviné. Karviná je dnes jedním z nejchudších měst v republice, nezaměstnanost se tam pohybuje mezi čísly 12 až 16 procent, ovzduší je mizerné a v krčmách se ještě pořád perou havíři. Jak vzpomínáte na dětství?

Velice rád, vyrůstal jsem s maminkou a babičkou v dvouletkách, což jsou takové dělnické cihláky z padesátých let. Máma je učitelkou na prvním stupni, havíře a hutníky jsme v rodině neměli. Tu přítomnost industriálu jsem tak vnímal hlavně při cestách z Karviné do Ostravy. Kolem silnice se střídaly uhelné haldy, věže šachet, hornické kolonie a neobydlená vytěžená místa s důlními poklesy. Tohle jsem považoval za venkovskou krajinu, bral jsem to za normální.

Měl jste jako dítě nějakou oblíbenou reprodukci? Malíři často vzpomínají, co jim viselo doma v obýváku.

Nějaké reprodukce u nás také visely, ale nijak mě nezaujaly. Zato jsem byl fascinován desetidílnými Dějinami umění od José Pijoana, které v osmdesátých letech vycházely. Co půl roku přišel na dobírku další svazek a já jimi mohl listovat do zblbnutí, celé hodiny. K mým prvním kresbám tak patřila třeba kopie Leonardovy Mony Lisy.

To byl pěkný začátek.

Já měl takovou jednoduchou cestu, ve čtyřech letech jsem začal malovat a záhy uspořádal výstavu pro sousedy. Devadesát procent volného času jsem trávil malováním a vůbec nepochyboval nad tím, že se jednou stanu malířem. Přišlo mi to úplně přirozené.

Málokomu se ale dětské sny nakonec splní. Kdo vám nejvíce pomohl v jejich realizaci?

Máma, která mě podporovala. Na střední umělecké škole v Ostravě to byl malíř a performer Jiří Surůvka, který mě tahal do galerií a vyprávěl o současném umění. Od něho jsem se třeba dozvěděl o německé skupině Die Neue Wilden (Noví divocí), která mě obrovsky inspirovala, a hned jsem zkoušel velké formáty na třímetrové papíry. Někdy slýchávám, že velké obrazy maluji proto, že chci být autorem největších obrazů v Česku, ale to je nesmysl. Bylo to ve mně, potřeboval jsem ten rozmach, je to moje přirozenost. Surůvka také uspořádal moji první výstavu v klubu Platan a od šestnácti už jsem též prodával první obrazy. Pamatuji si, že jsem tehdy řekl nějakou přemrštěnou cenu začínajícímu spisovateli Janu Balabánovi, který chtěl jeden obrázek koupit. Nekoupil, což mě dodnes mrzí.

K německé skupině Die Neue Wilden jste se ještě více přiblížil v Praze na Akademii výtvarných umění (AVU). Jak to tehdy bylo?

V Praze jsem vlastně studoval dvě akademie. Tu skutečnou na AVU, kde jsem se hodně sblížil s pedagogem Jirkou Davidem, jenž mě začal vystavovat i mezi umělci o jednu dvě generace starší. V Kutné Hoře jsem teprve jako devatenáctiletý prodal dva obrazy státní Galerii Felixe Jeneweina za 17 tisíc korun. To byly obrovské peníze, já žil jinak v Praze za dva tisíce na měsíc od maminky.

Za co jste svůj první relativně velký honorář utratil?

Koupil jsem babičce z Karviné uhlí na celou zimu.

To zní dojemně, skoro čítankově. A jaká byla ta druhá pražská akademie­?

Seznámení s Jiřím Georgem Dokoupilem, spoluzakladatelem už jmenované skupiny Die Neue Wilden. Nějak jsme si kápli do noty a já mu po jeho dočasném návratu do Čech dělal asistenta v jeho pražském ateliéru.

Dokoupil dnes patří mezi světově uznávané představitele postmoderny. Na velké formáty maluje svíčkami, bičem i mýdlovými bublinami a velmi dobře se prodává. Bylo to inspirující setkání?

Samozřejmě. Dokoupil mi v praxi ukázal, jak musí současný umělec pracovat „ve velkém stylu“. Já byl do té doby zvyklý na malý ateliér, vděčný za třicet metrů čtverečních, kam se moc velká plátna nevešla. A ani na AVU nebyly peníze na nějaké ultra velké obrazy. Jirka Dokoupil si ale v Praze pronajal tři haly, to pro mě byl šok. Ateliér měl rozlohu tisíc metrů čtverečních a když jsme šli koupit nábytek, tak objednal hned deset stejných gaučů, aby si návštěvy v ateliéru měly kam sednout. To vše mě obrovsky posunovalo dopředu.

Prodal jste obrazy i do Číny. Nehrozí, že jednou Číňané vytlačí z trhu euroamerické umělce, podobně jako se to děje se spotřebním zbožím?

Číňané jsou hrozně cílevědomí a dokážou současné evropské malíře napodobovat. Ale pořád se mi zdá, že to není ono, takže se jich zatím moc nebojím. Je ale pravda, že Čína nyní produkuje stovky nových malířů a ti jsou doma vnímáni jako nové ikony a jejich díla jsou pořádně drahá.

Jeden váš obraz s lustrem si prý koupil i jistý šejk z Dubaje?

V Dubaji na veletrhu umění se skutečně jeden můj lustr prodal, ovšem vzápětí putoval do Singapuru. Obávám se, že náklady na převoz třímetrové bedny s obrazem napříč zeměkoulí musely být nakonec vyšší než samotná cena obrazu.

Vyplatí se do vašich obrazů investovat?

Na to se autorovi těžko odpovídá. Byznys spojený s prodejem obrazů mě ale baví a nepatřím k malířům, kteří se s dílem těžce loučí nebo je rozčiluje administrativa spojená s prodejem. Vždycky jsem si ceny hlídal a za těch dvanáct let, co prodávám, jdou pomalu nahoru. Snažím se být důvěryhodný, neprodávám kamarádům pod cenou a nevymýšlím si přemrštěné cifry, když přijde zákazník, který neví, co s penězi.

A ceny?

Jen naznačím rozpětí. Menší grafiky a litografie prodávám i za tři až pět tisíc, velká pětimetrová plátna třeba za tři sta tisíc.

Někdy se zdá, že klasická malba je téměř mrtvá. Většina umělců se vyjadřuje formou instalací, konceptů, performancí nebo takzvanými aktivitami jako Kateřina Šedá nebo Eva Koťátková.

Všechny tyhle způsoby uměleckého vyjádření mám rád, v tomhle směru ale neumím nic vymyslet. Nedokážu uvažovat třeba stylem performera Petra Lysáčka, který si z hlavy odpaluje hlávky zelí. A upřímně – čím méně umělců maluje, tím lépe pro mě.

I v Ostravě, kde jste žil, dnes tvoří několik zajímavých malířů, například Daniel Balabán, Aleš Hudeček nebo Katarína Szanyi, ovšem zdá se, že ta „černá díra“ je dusí, že se z Ostravy nedá moc prosadit. Jaké by to bylo, kdybyste po střední škole zůstal v Ostravě?

Určitě o moc těžší. Ale tohle se prostě stát nemohlo, já to měl v sobě odmala dané tak, že se jednou prosadím.

Co všechno vlastně ve středu uvidíme v ostravské Galerii Beseda?

Několik Reynků, ale ne ta černobílá plátna, která jsem vystavoval v Městské knihovně v Praze, tohle jsou barevné obrazy. Pak motýly a pár pohledů právě na Hostim, kde teď bydlím.

Na co se v Ostravě těšíte? Už několik let abstinujete, takže asi na pivo se starými přáteli z Ostravy nepůjdete. 

V Ostravě se jen otočím, druhé dítě se opravdu může narodit každým okamžikem. Pověsím obrazy v Besedě, zdržím se dvě hodiny a zmizím. Na jednu věc jsem ale v Ostravě přece zvědav. Na vzduch. Zajímá mě, jaký to bude rozdíl oproti venkovu, už jsem totiž pozapomněl, jak Ostrava voní. Poprvé v životě jsem teď hodně na čerstvém vzduchu, a když jsme se na venkov přestěhovali, dělal mi ten čerstvá vzduch dokonce problémy. Pořád si mi z něho chtělo spát, byl jsem úplně vyřízený.

Ostravu poznáte hned, jak přijedete. Zrovna teď (středa 15. ledna) je Ostrava utopena ve smogu. Třeba limity pro polétavý prach byly dnes překročeny třikrát, bolí mě z toho smogu hlava, je tu fakt hnusně, odporně.

Tak na to se opravdu těším, na ostravské ovzduší.