Herec Vladislav Georgiev: Klíč k úspěchu je ve stoprocentním nasazení

Přečetl jsem si o tobě, že jsi nejenom otec čtyř dětí, ale dokonce už dědeček….

Ano, zrovna včera jsem byl na křtu třetího vnoučete Gabriela. A čtvrté vnouče je na cestě, jak jsem se také včera dozvěděl.

Tvoje žena Mirka je také úspěšnou herečkou. Vy dva jste jednou z ukázek pevnosti partnerského vztahu v hereckém světě. Jak jste se dali dohromady?

Začalo to na jevišti, v Divadle loutek, kde jsem s Mirkou hrál. Tehdy jsem zaskakoval v postavě prince. V závěru té inscenace si princ a postava, kterou hrála právě Mirka, chtějí dát pusu, ale vstoupí do toho další postava. No a stalo se, že jednou se ta postava opozdila a my jsme si tu pusu dali. Tehdy přeskočila jiskra, a tak to všechno začalo. Za dva měsíce jsme se vzali a dodnes jsme svoji.

Tvoje žena hrála v Aréně, hostuje v pražských divadlech a také učí na konzervatoři. Přál by sis, aby i tvoje děti hrály divadlo?

No, radši ne (úsměv). Je to složité povolání a člověk musí dělat hodně pro to, aby se uživil. Já třeba jezdím do Prahy na castingy, dělám i reklamy, filmy, k tomu je tu muzika, to všechno dohromady mi přináší nějaké penízky, ale je to dost náročné.

Toužil jsi od dětství být hercem? Nebo raději jsi chtěl být hudebníkem?

Já jsem ke kumštu přičichl už jako dítě. Zpíval jsem v dětském sboru u pana Richtra, točili jsme pohádky pro televizi a k učebnímu oboru soustružník jsem se dostal proto, že jsem se nedostal na konzervatoř. Ale i to byla určitá zkušenost. Navštěvoval jsem lidovou konzervatoř a zpočátku to bylo směřování spíše k muzice. Petr Nosálek si mne pak vytáhl do Divadla loutek jako muzikanta, ale tam jsem už začal i herectvím.

A právě proto, že jsi ukázal i herecké schopnosti, ti Pavel Cisovský nabídl angažmá v Komorní scéně Aréna…

Asi ano.

Zůstaňme ještě u Divadla loutek. Čím tě oslovilo a na co nejraději vzpomínáš?

Nebyly to jenom loutky, na co rád vzpomínám. Hlavně to byla týmová práce. Loutkáři jsou zvyklí pracovat hodně společně, dohromady, týmově. A to jak s loutkami, tak naživo. Peťa Nosálek pak přišel s inscenacemi, kde byly živé postavy na jevišti. V inscenaci Ježíš Kristus, Betlém byl také s loutkami i živáky, a to mne opravdu hodně bavilo. Strašně mne to bavilo.

Z Divadla loutek jsi přešel do Arény. Když se ohlédneš na svoje začátky v tomhle dnes velice slavném divadle, co se ti vybaví v prvé řadě?

Opět ta týmová práce. Nikdo si tam nehrál na nějakou hvězdu, všichni dohromady jsme pracovali na výsledku, a to s velkým, až neskutečným nadšením. A to platilo i po představení. Když skončilo, my jsme se vydali společně na Vrbici a tam jsme se koupali. Pak jsme pařili a druhý den jsme zase normálně fungovali v divadle.

Je dost velký rozdíl mezi pojetím divadla za bývalého uměleckého šéfa Pavla Cisovského a dnes, pod Ivanem Krejčím. Pavel zval do inscenací neherce a ochotníky, Ivan Krejčí staví na naprosté profesionalitě a vybudoval skvělé divadlo, v podstatě elitní herecký klub. Jak ty vnímáš tyto rozdíly?

Co se týká herectví, určitě se posunulo ještě někam dál. Ale na druhé straně mi někdy chybí takové to nadšení a ta týmová práce z prvních let Arény. Ale i to se objevilo, třeba při práci na inscenaci Brenpartije.  Tam se to všechno jakoby vrátilo. Ale těžko srovnávat a hodnotit, ta práce i atmosféra je rozdílná, je prostě jiná.

V poledních letech je ovšem Komorní scéna Aréna v kontextu českého divadla absolutní špičkou. Čím si myslíš že to je?

Já ani nevím, je to možná tím, že to divadlo vyzrálo. Je to v hercích, to určitě, v poslední době herce jako nové členy souboru vybírá Ivan Krejčí s Tomášem Vůjtkem, ale tady dokonce hraje roli i náhoda, třeba Terezka Dočkalová zpočátku vůbec tak nevypadala a dnes je to skvělá herečka, úplně se vyloupla a vyskočila, stejně tak Zuzana Truplová.

Co ti přináší více radosti – práce v divadle, nebo muzicírování? Hraješ v kapela Bandaband, skládáš hudbu k inscenacím, zpíváš…

Do divadla si mne vytáhl Peťa Nosálek právě kvůli muzice, ale já mám obojí stejně rád. Spíš bych řekl, že když dlouhodobě pracuji v divadle, tak muzika je pro mne relax, takový balzám. V muzice se vyřádím, vyčistím, naberu energii.

A nechtěl jsi být třeba sólovým zpěvákem? Když zazpíváš během koncertu Bandabandu, je to vždycky jeden z vrcholů koncertu…

Já jsem sice začínal v pěveckém sboru, ale i tam jsem zpíval sóla. Dokonce jsem jako malé dítě natáčel v rozhlase s Hankou Zagorovou, měli jsme spolu takový duet, mohla to být pro mne cesta, ale nakonec nebyla.

Je nějaké inscenace v Aréně, na kterou se těšíš víc než na ostatní?

Libuji si v Brenpartiji. Tuhle inscenaci mám velmi rád. A stejně tak jsem měl rád i Paternoster. A miloval jsem Višňový sad Oxany Meleškinové.

Kdybys byl pedagogem a učil bys na DAMU, JAMU nebo na konzervatoři, k čemu bys hlavně vedl své studenty?

Znám studenty ze třídy mé ženy a z třídy Václava Klemense, sleduju je a vidím jejich vývoj. Vidím rozdíl mezi dětmi, kteří jsou svými profesory vedeni k úctě k divadlu, a mezi těmi, kterým tenhle vztah k divadlu vštěpován není. Asi bych je vedl k úctě k divadelnímu řemeslu. A k pokoře, která některým hodně chybí.  Naopak, když vidím někoho, kdo jde touto cestou, je i na něm vidět, že ta cesta je dobrá.

A co bys poradil těm, kteří chtějí uspět v divadle, kteří se chtějí prosadit stejně jako ty?

Mám pocit, že to bylo tím, že jsem vždycky chtěl všechno dělat na sto procent, s maximálním nasazením. Naplno. Rozhodl jsem se, že toto chci, a šel jsem za tím. Úplně naplno. Tohle bych poradil každému.