S hercem Jiřím Sedláčkem o divadle, focení, relaxování a dobré náladě

Mistře, jak to děláte, že máte pořád úsměv na tváři?

Chacha, to je zajímavá otázka, nabízí se několik odpovědí. Obvykle říkám, že když šel v porodnici primář kolem, tak kýchl zrovna v okamžiku, když měl skalpel v ruce nad mou hlavou a že mi to prořízl od ucha k uchu. Nebo je to možná tím, že je člověk napojen na pozitivní energii. Je dobré kolem sebe šířit pozitivní energii. Svět je negativní, všichni se mračí a každý nadává. Když je možnost šířit dobrou náladu, mít úsměv, tak jdu do toho. Nic to nestojí a každý se může usmát.

Když jste sám a nemáte zrcadlo, co vám zvedne náladu?

Cokoliv. Pustím si dobrou hudbu, něco si čtu, sám si hraju, relaxuji a medituji, klidně si na chvilku i zdřímnu. Mám rád power making. Jednoduchá metoda, popíšu: Sednete si do křesla a když cítíte, že tělo potřebuje vypnout, vezmete si do ruky svazek klíčů, ruce volně necháte opřené o madla a až tělo usne a dostanete se do hladiny alfa, tak se ruce uvolní, klíče spadnou a už na ten spánek nesmíte navázat. Zastánci této metody tvrdí, že je stejně vydatná a stejně občerství jako několik hodin spánku. Párkrát se mi to povedlo. Mně se ale někdy nedaří se spánkem přestat, nebo se naopak soustředím natolik, že neusnu.

To je podobné mikrospánku, ten ale přichází většinou za volantem.

Ano, je to tak, mám kolem sebe tři takové případy, naštěstí se nikomu nic nestalo, ale auta na padrť. Většinou to přichází, když už se blížíme k domovu… Umění zastavit se je výborná věc. To už věděli naši předkové. Stačí dvacet minut spánku. Nebo se zastavit, třeba jen na pět minut, čumět do blba, nechat všechno plynout. Třeba jedete autem domů, zastavíte, vypnete motor a ještě minutku posedíte. Nebo v obchodním domě, přijdete do obchodu, prodavačky vás atakují, snaží se vás uhnat, všimnete si, jak rychle pípají zboží. Ne, nenechat se zviklat, vyvést ze svého klidu a hlavně rytmu. Každý má svůj rytmus. Někdo ho má rychlý. My třeba, když jdeme s manželkou na procházku, tak taky každý máme své tempo. Ona má rychlý krok, já zase neumím tak rychle jako ona, chodím pomalu. Jsme jako Romové. Když Romka pobíhá někde vepředu a ten Rom někde rozvalený pomalu vzadu. To jsme přesně my. Neumíme sladit krok, ona potřebuje pro svůj život rychlý rytmus a já to zase tak rychle neumím. Já mám rád svou pohodu. Důležité je nenechat se vyvést ze svého klidu. Můžeme si vytvořit pohodu i ve stresu. Líbí se mi názor jednoho psychiatra, který říká: Stres není to, že jsme vystaveni stresové situaci, ale stres je okamžik, když nemáme prostředky, jak ji zvládat. Každé ráno si na papírek napíšu úkoly, co mě čeká. Je jedno, jestli je jich třicet, ale psychicky se na to připravím. Horší je, když mi do toho něco nečekaně vleze.

Ve školce se chodilo spát po obědě…

Ano, ale já jsem musel spát za závěsem, protože jsem zlobil. Vůbec jsem byl hrozně živý. Když se otevírala v Hrabůvce nová škola, tak mě tam vždy šoupli, prošel jsem takto čtyři základky.

Když máte tolik aktivit, tak tempo musí být závratné…

Ano, je, ale přesto si můžete vše naplánovat, abyste z toho neměl osypky. Když míváme koncert s kapelou, tak jsem sice na konci unavený, ale mám z toho radost. A pak stačí vejít na jeviště, které má svou magickou sílu. I když je člověk nemocný. To už říkali naši předkové. Vždycky jsme to bral jako frázi, ale je to tak. Stačí, když na jeviště vejdete, a na všechno rázem zapomenete. Teprve pak, když to skončí, vám dojde, že máte horečku.

Archa N, to byla vaše první kapela…

Ano, kdysi dávno, pak se z ní stal Moby Dick. Bílá velryba. Proč bílá? Protože já se rád opaluju v metru (vyhrnuje si tričko a ukazuje velké bílé břicho, pozn. aut.). Cha, cha, cha… Jsme tři, basák a na bubny hraje můj syn Ivo, který teď studuje v Praze. Naposledy jsme hráli v listopadu. Desku máme jen s Archou N, ale s Moby Dickem se chystáme nějakou také vydat.

Kromě divadla a kapely ještě rád fotíte. Zvláště třeba na Colours. Je možno vaše snímky někde vidět?

Mám je v počítači, můžeme se domluvit. Určitě by to stálo i za výstavu. Dlouhodobě chodím relaxovat a fotit ostravský industriál, ale jinak. Je to móda, ale já fotím tak, aby se člověk musel zamýšlet nad tím, co vidí. Nečekaná atmosféra. Třeba v takovém černém oparu je vidět okno a trubka: Co to vlastně je? Nikdo neví. Záchod v chemičce, ale se zvláštním světlem. Je to tak zajímavé právě pro svou atmosféru. Jednou jsme se s kamarádem vloupali do bývalé petřkovické nemocnice pro horníky, která už také dnes nestojí. Genius loci. Nešlo to psychicky ani vydržet, po dvou hodinách focení jsme museli chtě nechtě odejít. Skoro pod střechou jsem objevil podívné místo, samotku. Myslím si to proto, že tam byly takové zvláštní ocelové dveře s kukátkem. Zasvítilo zvláštně sluníčko, tak jsem toho využil. Žádna jiná fotka nevypadá tak zajímavě. Baví mě fotit konkrétní místa Ostravy, ale když je nepopíšete, tak lidé nevědí a každý si říká, co to je.

Je to taková hra a vy jste velmi hravý. Kdysi jste s Ivanem Fellerem měli dadaistické divadlo a pořad Mám na ruce prsty z nohy, nebudete v tom pokračovat?

Ano, ano. Nedávno jsme se potkali, už jsou to léta, kdy jsme takto hráli. Byla by škoda se ještě nesejít u něčeho podobného. Mám hodně nápadů. Dada představení už tady léta nebylo. Mentálně mám pořád těch pět nebo šest, asi bychom do toho zase šli. Mohl bych také klidně vydat knihu. V nějakém malém nákladu.

Nemáte nějaký blog?

Už mi to nabízeli, ale třeba Facebook nesnáším, to nemůžu, je to hodně divný zásah do soukromí. Ale mít blog je lepší řešení. Spousta fotografů má své blogy, ale jak se chudáci obhajují u těch diskusí, to je taky hrůza. Jak se snaží mít vše doostřené, ale proč podléhat módním trendům? Když je fotka rozmazaná, tak má někdy nádhernou atmosféru. Mám nádherné fotky z našeho okna, vidím na novou budovu plynáren – co já už tam nafotil zajímavých mraků, zajímavých situací! Nevím, jestli bych chtěl, aby mi tam lidi říkali, že to mám rozmazané. Abych jim pak vysvětloval, že to byl záměr. Ale nedá se udělat nic nového. Detail je něčím zajímavý a pak zjistím, že už to fotil Funke.. Stává se mi, že něco nafotím a pak někde najdu, že už to dávno někdo taky nafotil. Mám rád fotografie s nápadem. Funke fotil tak, že má fotku ze hřbitova se sochou s věncem, v dáli je komín a vypadá to tak, že socha háže věnec do komína. Byl jsem fotit na vrcholku ostravské radnice svého synovce, vypadá to, jak když z ní skáče do vody. Bavím se tím.

Psaní, hraní, spaní, co jsme vynechali?

Sochařit jsem nezkoušel. Hodně herců maluje, ale mě zůstane focení. Třeba okno, kde to vypadá, že jsem přefotil obraz. Zaprášené okno, kde je puklina a sluníčko zasvítí. Nebo různé skvrny. Nebo zrcadlové obrazy, které člověk hned tak nepozná. Také se s kamarády chystáme natočit nějaký ten film.

Na jevišti je někdy problém udržet vážnost. Jak zvládáte tragédie?

Člověk musí přepnout. Někdo potřebuje určitý čas před představením. Musíte se soustředit, pokaždé jinak. Třeba Zdeněk Kašpar svého času už byl hodinu před začátkem v divadle v kostýmu a už se připravoval. Já spíše patřím k takzvaným hercům rychlého střihu. Není mi zatěžko do poslední chvíle žertovat a pak přešaltrovat a hrát s jinou náladou. Když jsme hráli o mentálně postižených, o autistech Elingovi a Kjelovi, to bylo hodně náročné, psychicky strašné, ale když chodily maminky těchto postižených dětí do hlediště, tak nám děkovaly, byli jsme prý velmi přesní. Diváci nepoznali, že to hrajeme. To nás těšilo, ale také jsme chodili studovat do různých ústavů. Jak se chovají, jak jedí, jak spí, jak tráví svůj volný čas… Dělali jsme to s Radkem Lipusem. Musíte odbourat stud, úplně se obnažit a zkoušet si to. Stalo se mi třeba, že jsem si okopčil chůzi Rainmana od Dustina Hofmana. Pak přišla ředitelka ústavu a řekla mi: No, tak na to zapomeňte. Jak to, vždyť to dělal Dustin Hofman? No, ale takto žádný autista nechodí, to je pro film. Podobně mi říkal kolega, co se věnuje šermu: Jak vidíš Jeana Maraise, tak to nikdy nebylo, stáli proti sobě dva a ten jeden čekal, kde udělal druhý chybu a bodl ho.

Měl jste někdy nějaký herecký vzor?

Ne, neměl. Libili se mi v mládí Belmondo a Dustin Hofman, ale nikdy jsem neměl sen stát se někým. Ani vysněnou roli, až na to, že jsem chtěl někdy hrát nějakého mentálně postiženého člověka, což se mi vlastně splnilo. Měl jsem velké štěstí na role. Od Raskolnikova ve Zločinu a trestu přes Ježíše Krista, muzikály, Kabaret až po Bejbyho v Šakalích letech: Přišel Ivan Hlas na poslední generálku. Sedl si a dal nohy před sebe přes sedadla. O Bejbym se dlouho mluví, než vejde na scénu. Pak jsem přišel já a Ivan Hlas se povytáhnul, jakoby nevěřil svým očím. Když ale skončilo představení, tak za mnou přišel, že se mu to líbilo, že byl překvapen a že nečekal, že to bude hrát pupkáč. A dal k dobrému historku – když se natáčel film Šakalí léta, on byl jeden z těch, kteří nechtěli, aby tu roli hrál Martin Dejdar, protože se mu zdál moc tlustý… Baví mě překvapovat. Baví mě, když si lidé řeknou, no jasně tlusťoch, ale pak si řeknou, no to není možné, jak to dělá? To mě těší. Lidé netuší, co ještě všechno vytáhnu za trumfy.