Dürer, Cranach a nevrlé kustodky aneb zmařená šance Ostravského muzea

Je neděle, půl páté odpoledne. „Máme zavřeno,“ hlásí nerudná pokladní Ostravského muzea. Ve skutečnosti však do zavíračky zbývá třicet minut. „Prosím, nechci vidět celé muzeum, jen si proletím Dürera,“ žadoním. „Tam už nikdo není a je tam zamknuto,“ odmítá mě pokladní a pomůže až novinářský průkaz. „Když jste od novin, to neumíte přijít dřív?“ procedí ještě pokladní. Právě jsem totiž způsobil, že dnes paní pokladní muzeum nezamkne přesně s pěti údery na věži ostravské Staré radnice. Má po náladě, ani mně však z povýšeného sekýrování není do zpěvu.

No nic, možná to všechno patří k věci. Přišel jsem se přece ponořit v čase až do počátku šestnáctého století, a to byla doba setsakramentsky krutá! Tehdy by mě mohli popravit i za pár mincí ukradených z pokladničky v kostele či za cizoložství, a to po pořádném výslechu právem útrpným čili po mučení. Už se tedy pokladní dále nevzpěčuji a těším se na sbírku grafických listů košického milovníka umění Imricha Henszelmanna (1813 – 1888), která je nyní vystavena v nejvyšším patře Ostravského muzea. Kolekce z Východoslovenského muzea totiž patří k nezajímavějším sbírkám renesanční grafiky na východ od Norimberku či Vídně, neboť Henszelmann dokázal sehnat dřevoryty a mědirytiny od těch nejlepších z nejlepších. Například celá řada prací z rukou Albrechta Dürera, které sběratel získal, byla vytištěna ještě za Dürerova života. V jiných případech se sice Henszelmann spokojil i s novotisky, ovšem zajímaly ho jen ty, které byly vytištěny nemnoho let po smrti velkých mistrů.

Stoupám schodištěm. Už příchod k vlastní výstavní síni je ale pro renesanční šampiony poněkud ponižující. Návštěvník se napřed musí prodrat jakýmsi labyrintem, což je expozice věnovaná jubileu Divadla loutek v Ostravě. Nic proti rutině řezbářů z říše pimprlat, v roli předskokanů k Dürerovým dřevořezům ale loutky visící nad muzejním schodištěm působí jako hodně trapná venkovská kapela. „Ježíš, tak pozdě,“ dostanu navíc další sprchu od kustodky, která hlídá renesanční kolekci, načež mě zamračeně sleduje dalších dvacet minut. Jsem ale otrlý. Dürer zemřel na malárii, a tu jen z nerudného výrazu kustodky určitě nedostanu.

Věnuji se raději vystaveným dílům a mozkové hemisféry pociťují zvláštní libost. Co mědirytina či dřevořez, to skvost. Třeba série jedinečných dřevorytů Lucase Cranacha, zejména jeho poustevník sv. Jeroným, jemuž leží u nohou až manýristicky vyvedený lev, kterému Jeroným vytrhl trn z paty. A to už stojím u slavného Dürerova dřevořezu Nosorožec, abych si za okamžik užil jeho už skoro barokní fresku v dřevořezu Boj sv. Michala s drakem. Dílo, které Dürer vytvořil v roce 1498, přičemž košický sběratel si dokázal opatřit tisk z roku 1511.

Marně ale přemítám, proč je výstava Ostravským muzeem prezentována jen jako „akce Dürer“, když třeba Lucas Cranach je z pohledu dějin umění stejně význačný partner. A to Ostravské muzeum představuje třeba i Alberta Altdorfera, dalšího ze světově proslulých mistrů 16. století, takže název výstavy mohl mít minimálně o dvě jména více a na billboardech po celém kraji mělo stát: „Cranach, Dürer, Altdorfer a jejich současníci v Ostravském muzeu.“ Billboardy se ovšem nekonají vůbec a výstava je zatím Ostravany trochu zbytečně opomíjena.

Expozici mohla znamenitě povýšit také zápůjčka některé z Dürerových či Cranachových maleb z Národní galerie v Praze, nekvalitní fotoreprodukce v chodbě Ostravského muzea však valný smysl nemají. Chápu, že podobnou akci by muzeum asi nebylo schopno pojistit, přesto celá výstava mohla dostat větší noblesu, třeba i ve spolupráci s Domem umění či právě vzniklou Galerií města Ostravy. V důstojnějším prostoru a v hlavně v širším kontextu, třeba i ve srovnání s těžkopádnou oltářní malbou, která v 16. století vznikala ve Slezsku a na severovýchodní Moravě, by výstava určitě aspirovala na kulturní počin roku.

„Ještě tam pořád je,“ nervózně si špitají kustodky za pět minut pět. Nemá cenu jim ztrpčovat život, v 17.10 jim možná někam jede tramvajka a v šest začíná v televizi oblíbený seriál. Za renesančními mistry se ale ještě určitě vrátím, zatím se tedy musím spokojit s ostravskou renesancí. Jenže z původně renesanční stavby Staré radnice, v níž dnes sídlí muzeum, jsem byl právě vypoklonkován. A blízký kostel sv. Václava s krásnou renesanční emporou, ten je jako vždy zavřený. Jo, renesance to v ocelovém městě nemá lehké a Cranach, Dürer i Altdorfer to teď mohou směle dosvědčit.

Výstava Albrecht Dürer a jeho současníci bude v Ostravském muzeu otevřena až do 27. února. Ve čtvrtek 16. ledna v 17 hodin se koná komentovaná prohlídka výstavy.