Novoroční koncert ostravských filharmoniků byl důstojným startem Roku české hudby

Slavíte rok české hudby? Že nevíte, co to je? Možná jste slyšeli něco o pánech Antonínu Dvořákovi, Leoši Janáčkovi, Bedřichu Smetanovi apod. To, že pánové byli skladatelé, si jistě vzpomeneme. Když jejich jména vyslovíte ve světě, pište si, že žádná nevzbudí takový intenzivní ohlas a povědomí, jako ta jejich. Všichni tři mají výročí v letech zakončených čtyřkou.  Protože podobných skvělých hudebních osobností máme v historii daleko více, vznikl pod záštitou ministerstva kultury projekt financující kulturní aktivity spojené s českou hudbou.

Čtvrteční Novoroční koncert ostravské filharmonie byl koncepčně jedním z nejucelenějších a nejšťastnějších z celé dosavadní sezóny. Na programu byla, jak jinak, hudba českých skladatelů. Když dvaadvacetiletý Josef Suk komponoval hudbu k Zeyerově pohádkové hře Radúz a Mahulena, vůbec netušil, že hudebním tématem vyjadřujícím dívčin cit vytvoří jednu z nejkrásnějších a nejslavnějších melodií české hudby. Kdo viděl pohádku Nesmrtelná teta a vzpomene si na Svobodovu závěrečnou píseň, pochopí, kdo je skutečně autorem a kdo plagiátorem.

Heiko Mathias Förster, sympatický německý dirigent, který orchestru celý večer kraloval, vymodeloval Sukovu skladbu, známou pod názvem Pohádka jako Praxiteles svého Apollóna, v harmonii objektivity, výrazu, dynamiky a celkové stavby. Nejvíc ovšem dirigent nadchnul citem pro vedení melodie a hlubokým pochopením tektoniky skladeb. Tak precizně dělené smyčce, do posledního detailu postřehnutelné všechny nástroje a neochvějně přesné vedení orchestru jsem dlouho neslyšel. Však také filharmonie pod Försterovým vedením podala jeden ze svých nejlepších výkonů srovnatelným s těmi nejlepšími orchestry.

Josef Suk dostal od sudiček do vínku podivného tchána. Pěstoval holuby, miloval lokomotivy a s nadšením malého kluka mastil karty. Byl jím Antonín Dvořák. Skladatel, jehož hudbu si lidstvo zvolilo pro tak obrovský krok, jako bylo přistání člověka na Měsíci. Dvořák jednou prohlásil: „Mozart je sluníčko!“ A já myslím, že slunce dokáže v tónech rozeznat jen mistr, který nosí sám slunce v sobě. Druhá skladba večera, Dvořákova symfonická báseň Karneval, op. 92 je takového slunce plná. Roztančená, radostná a opět skvěle vystavěná, už vzbudila nahlas vyslovené ovace a dlouhotrvající potlesk.

Po přestávce došlo na lámání chleba. Houslový koncert Leoše Janáčka s podtitulem Putování dušičky nepatří ke skladatelovým lehce stravitelným kompozicím. Je sice dílko asi dvanáctiminutové, ale o to více myšlenkově zhuštěné, výrazově sevřené a koncentrované do osobité hudební výpovědi. Houslový part je spíše rozvedením hudební myšlenky, než samostatným sólovým hlasem. Je to ostatně netypický koncert: žádné virtuózní pasáže či oslnivé trylky, kterými by se sólista blýskl, nenabízí. O to krásnější bylo poznání, že skvělý mladý houslista Roman Patočka dokázal s takovou skladbou souznít. Jeho provedení bylo strhující v nepatrných detailech: přesné dynamice a komunikaci s orchestrem, intonační čistotě a opravdovosti dramatického uchopení.

Závěr Novoročního koncertu věnovaného české hudbě patřil skladateli Klementu Slavickému. Jeho Moravské taneční fantazie byly skutečným vrcholem svátečního večera. Slavického třívětá volná inspirace moravským folklórem přímo srší energií, vtipem i hloubkou. Janáčkova filharmonie v čele s fantastickým dirigentem Försterem předvedla Ostravanům českou hudbu světové extratřídy.