Drtikol chtěl spojit komunismus s buddhismem, kurátor Birgus přiváží klasika do Opavy

První monografii o Františku Drtikolovi jste vydal na sklonku komunismu. Pamatuji si, že tehdy působila jako zjevení, neboť v ní byla spousta aktů a dýchala svobodomyslnou první republikou i habsburským mocnářstvím. Byl problém tu knihu prosadit? A jsou v ní nějaké cenzorské zásahy?

S Antonínem Braným jsme vůbec první Drtikolovu monografii dokončili už v roce 1984, ale vzhledem k tomu, že obsahovala tolik aktů, nenašli jsme pro ni v Československu nakladatele. Nakonec měla vyjít v západoberlínském nakladatelství Dirk Nischen. Všechno už bylo připraveno, ovšem těsně před vydáním se nakladatel dozvěděl, že se v Mnichově připravuje vydání jiné Drtikolovy monografie od Anny Fárové. Z hotového projektu odstoupil, protože se bál, že mnichovská kniha vyjde dříve. Ve skutečnosti vyšla až v roce 1986. Naši monografii nakonec vydalo roku 1988 pražské nakladatelství Odeon, kde tehdy pracovala řada výborných redaktorů, kteří se nebáli, že by Drtikolovy akty způsobily nějaký skandál. Také žádný skandál nevznikl, naopak, kniha se rychle vyprodala a za rok vyšlo další vydání. Drtikolem jsem se ale nepřestal zabývat, byl i tématem mé habilitační práce na FAMU, která v roce 1994 vyšla knižně v nakladatelství Prostor. Připravil jsem i další Drtikolovy monografie, které vyšly v USA, Francii a Německu. Snad i ony vedle knih Anny Fárové přispěly k tomu, že Drtikol je dnes i v mezinárodním kontextu považován za jednoho ze zásadních představitelů fotografie první poloviny 20. století.

Kdy jste poprvé narazil na Drtikolovu tvorbu?

Určitě už někdy na základní škole díky několika reprodukcím v Československé fotografii a v Malých dějinách fotografie od Jaroslava Bočka, které v roce 1964 vycházely jako příloha Mladého světa.

Kdo opatroval Drtikolovy snímky, bylo složité se k nim dostat?

Drtikol věnoval přes pět tisíc svých snímků do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, takže téměř všechny jeho významné fotografie jsou tam, mnohé dokonce v různých variantách. Nikdo, kdo se chce vážněji věnovat Drtikolem, se bez bádání v tomto fondu nemůže obejít, protože vedle samotných fotografií zahrnuje i mnoho dopisů, zápisků či diplomů z různých výstav. Cenné materiály a osobní vzpomínky mi poskytla i Drtikolova dcera Ervina Boková, stejně jako Anna Soukupová, která se o Drtikola starala na sklonku jeho života, a řada jeho žáků z okruhu českých buddhistů, z nichž mnozí považovali Drtikola za svého guru. Mnoho jeho fotografií je i v zahraničních muzeích a galeriích. Když to bylo jenom trochu možné, tak jsem se dostal k jejich studiu i tam.

V roce 1994 jste byl kurátorem Drtikolovy výstavy v Praze a v roce 2007 v New Yorku. Jak na výstavu reagovali Pražané a jak Američané?

V obou případech šlo o menší expozice jeho vrcholných děl. Češi už samozřejmě Drtikola dobře znali, ale pro mnohé Američany to bylo první setkání s jeho tvorbou, tedy skutečný objev. Spolupracoval jsem také na jiné Drtikolově výstavě v Chicagu, která představila hlavně jeho kresby a grafiky. A tam jsme narazili s jeho symbolistickými díly s motivy ukřižovaných žen. Po řadě protestů musely být z výstavy odstraněny. Mnoho Američanů je velmi religiózních a prudérních.

Jak s těmito výstavami souvisí ta současná opavská?

Nijak, ta je reprízou expozice, která byla loni v létě premiérově představena na festivalu Photo Espaňa v Madridu. Bylo to ve skutečně reprezentativních prostorách v Královské akademii výtvarných umění San Fernando, v přímém sousedství děl Arcimbolda, Murilla nebo Goyi. I když šlo o komorní výstavu autorizovaných pigmentů a bromostříbrných kontaktů z originálních negativů, vzbudila velký návštěvnický i mediální zájem, protože to bylo poprvé, kdy byl Drtikol ve Španělsku samostatně představen. Denně si ji přicházelo prohlédnout na 500 návštěvníků. A trvala čtvrt roku.

Máte ve vybraném souboru pro Opavu nějakou fotografii, která vás něčím mimořádně zaujala?

Osobně mám nejraději Trny z roku 1927, které jsme použili i na plakátu. Na výstavě je i varianta nejslavnější Drtikolovy fotografie Vlna, kterou nedávno někdo ukradl ze stálé expozice v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Naštěstí ji za pár dnů objevili v Kalifornii a vrátili do Prahy.

Proč v roce 1935 Drtikol skončil s fotografováním?

Těch důvodů bylo více. Jednak se mu během ekonomické krize nedařilo, ve svých vzpomínkách si stěžoval, že obchod mu nešel a někdy byl rád, že si sehnal peníze na oběd. A také ho stále více zajímal duchovní svět, pohroužení se do vlastního nitra a malířství, které mohlo lépe vyjádřit jeho vize než fotografie. V roce 1935 skončil s fotografováním a s výjimkou krátké epizody po druhé světové válce, kdy krátce učil na grafické škole v Praze, se k ní už nikdy intenzivněji nevrátil.

Drtikol patřil také k prvním českým buddhistům, přesto po válce vstoupil do Komunistické strany Československa a zůstal v ní až do smrti v roce 1961. Nebyl v tom rozpor?

Většina autorů, kteří se Drtikolem zabývali, jeho členství v KSČ zamlčovala, protože se jim nehodilo do obrazu Drtikolovy osobnosti. Ale je pravdou, že 1. června 1945 Drtikol i se svou druhou ženou vstoupili do komunistické strany a že v jeho tehdejší korespondenci se objevují fráze o nutnosti komunistického boje. Někteří jeho přátelé a žáci mu to nemohli odpustit, ale jiní se domnívali, že to souviselo s jeho dávným přesvědčením o dominantní pozici Sovětského svazu a éry Slovanů a že se vyžíval hlavně v organizování různých brigád. V každém případě ani členství v KSČ mu nepomohlo v tom, že jeho díla se dlouho nesměla oficiálně publikovat. A ani mu nepřineslo žádné bohatství.

Co vlastně teď fotíte a kde bude vaši tvorbu možno vidět?

Chystám dvě velké výstavy, jedna proběhne v březnu a v dubnu v Domě umění v Opavě a druhá bude uvedena od poloviny května do září v Muzeu umění v Olomouci. K té druhé připravujeme s kurátorkou Štěpánkou Bieleszovou velký katalog. Nadále se zabývám subjektivní polohou dokumentu, ale stále častěji místo lidí fotografuji věci, které mnoho o lidech vypovídají.