Fotograf Petr Hrubeš vystavuje v Komorní scéně Aréna „zaobrazy“ inspirované Ostravou

V pětadvaceti – alespoň podle tvého životopisu –  ses stal fotografem a kameramanem na volné noze. Čím jsi byl do té doby?

Studoval jsem Institut tvůrčí fotografie v Opavě a ještě před tím gympl. Tam jsem se taky věnoval experimentálnímu tanci. Byl jsem členem havířovské skupiny Experiment a Projekt 94. Vymýšlel jsem si různé choreografické obrazy, a ty jsem začal fotit. To mě postupně začalo bavit víc než ten tanec. Foťák jsem poprvé chytil do ruky, když mi bylo zhruba sedmnáct, tedy relativně pozdě. Na prvním snímku byla tanečnice focená v řeznictví. Nahá holka a za ní kusy masa. Od začátku mě zajímaly kontrasty.

Takže přes tanec k fotce?

Ano. A taky na mě měla velký vliv Ostrava. Jako student jsem brigádničil na stavbách a jezdíval autobusem v pět ráno a setkával se s výjevy, které jsem později znova inscenoval pro fotky. Třeba pro tu, kde v šedi a černi okolí stála dívka s červenými vlasy.

Tvůj styl inscenovaných fotek je nezaměnitelný…

Styl si držím, ale chtěl bych se, samozřejmě, posouvat dál. A myslím si, že právě teď přišlo období, které je pro ten posun nejvhodnější. Právě výstava v Aréně mě nakopla, abych začal intenzivněji s volnou tvorbou, protože jinak na to „své“ není moc čas. Rád bych si fotil víc pro sebe a za sebe. I při focení na zakázku se snažím si svůj styl zachovat, ale ta úplná volnost tam nikdy není.

Inscenování fotek je asi dost komplikované – kolik tě stojí úsilí, než si vůbec připravíš „plac“ a než začne samotné focení?

To jo, ty fotky jsou opravdu hodně o přípravě a samotné focení je pak hrozně krátké. Organizace, příprava na místě, svícení, vytvoření celé té „scénografie“. Focení je pak akt, který trvá deset minut.

Fotil jsi kalendář s účastníky reality show Hospoda u druhé šance – a někteří nebyli nadšeni z toho, co jsi pro něj přichystal za stylizaci. Stává se ti, že modely odmítnou tvou vizi?

To byl trošku zvláštní případ, byli tam asi dva účastníci, kteří do té věci nechtěli úplně vstoupit. S tím jsem se setkal poprvé. Ale zřejmě to bylo dáno tím, že to byl jejich poslední natáčecí den a nebyli spokojeni sami se sebou. Takže jsem se snažil nebrat si to osobně. Navíc v jednom dni jsem měl vyfotit patnáct lidí. Nejprve jsem si myslel, že to vůbec nepůjde, ale nebyla jiná možnost. Nakonec jsem zvolil černobílou fotku a hrozně to pomohlo, černobílá vše sjednotila. Barva je totiž další faktor, další dimenze a není vždy lehké udělat dobrou barevnou fotku.

Černobílá pro tebe není úplně typická…

„Já jsem s černobílou začínal, ostatně jako asi většina fotografů. Černobílou fotku mám rád a dnes snad i raději, než kdysi. Současný svět je strašně barevný a černobílá je najednou čistější a dovoluje větší koncentraci na foceného.

Patnáct lidí za den, to je tvůj rekord, ne? Tvůj náročný styl asi neumožňuje vyfotit mnoho fotek v jednom dni?

U volné tvorby většinou vyjíždím na jednu jedinou fotku. A fotek samotných na place také moc nedělám. Jsem vycvičený z časů, kdy se fotilo na diapozitivy, takže můj standard jsou dva filmy, tedy nějakých 24 snímků. A i když fotím na digitál, tak domů si nesu kolem 40 fotek.

Dovedeš si představit, že bys byl dokumentaristou, který musí fotit rychle „teď hned“?

Dokument mě vždycky bavil, i když se mu nevěnuji, ale nejvíc mě inspirují právě dokumentaristé.

Jaký je tvůj vztah k realitě? Máš k ní respekt? Protože tvůj styl není úplně reálné zachycení reality…

Z reality vše vychází, žiju v ní, je to základ. Realita jsou vztahy, prostředí, které člověka inspiruje. A když s televizí někde točíme, tak mě mnohdy podivnost reality natolik šokuje, že ty mé fotky jsou proti ní odvar. Třeba ta fotka hořící pneumatiky s holčičkou je inspirovaná dokumentární válečnou fotkou z Afriky.

Snímek Petra Hrubeše, zařazený do vystavovaného souboru Obscura.

Chceš fotkama burcovat, šokovat?

I to, ale v mém věku si říkám, jaký to má smysl, jestli je to dobrá cesta. Takhle extrémně asi nebudu fotit pořád, protože už mě taky unavuje to „šokování“, kterého je plno všude kolem.

Z tvých snímků je patrné okouzlení moderní dobou, komercí, ale zároveň jedním dechem i jisté pohrdání, výsměch tomu světu – jak to tedy máš?

Jako porevoluční dítě jsem byl okouzlený reklamou. Chtěl jsem ji dělat tak, jak ji dělal pro Benetton třeba Toscani, tedy v duchu velké výpovědi, narušování zavedených principů. Tu možnost jsem ale nedostal, protože dnes málokdo chce kontroverzi.

Jak je na tom česká reklamní fotka?

Stejně jako česká architektura, jako český design. Je tady hodně talentovaných lidí, ale málo investorů, kteří by byli odvážní. Český humor je v tom cítit, ale investoři se většinou bojí.

Nafotil jsi portréty známých osobností jako je Dara Rolins, kapelu Kryštof nebo třeba soubor Divadla Petra Bezruče. Snažíš se zachytit co nejobjektivnější obraz dotyčných nebo jsou ty portréty výsledkem toho, jak je vidíš ty?

Tak, jak je vidím já. Vycházím z toho, co se o těch lidech při našem vzájemném povídání dozvím.  Je to má výpověď o nich, byť jde o stylizovanou fotku, kterou je třeba brát s nadsázkou. Třeba Tereza Vilišová je vyfocená se syrovým masem, protože je vegetariánka. Jindy jde o zpodobnění toho, co mi ten konkrétní člověk evokuje. Proto Michal Sedláček, kterého vnímám jako romantika, kráčí zasněženou krajinou se ženou v podpaží.

Fotíš také často svou ženu – je v tu chvíli tím poddajným objektem nebo ti do toho, coby fotografka, „kecá“?

Dita je ten hodný objekt, ale chce na fotkách vypadat dobře (smích). Jenže mě často zajímají jiné věci.

A nejen, že ji fotíš, ale často spolu děláte i na jednom souboru. Bojujete spolu? A kdo má poslední slovo?

Při focení jsme ve vztahu jako třeba režisér a kameraman – jeden režíruje a druhý fotí, přičemž se to střídá. Někdy je to v pohodě, někdy si nerozumíme, ale snažíme se to pak dál netahat domů. Ne vždy se to ale povede…

Fotíte oba i vaše dcery. Jak vlastně vypadají fotky z vašeho rodinného alba?

O rodinné fotky se stará Dita, fotí hodně a je pečlivá, na rozdíl ode mě. Já doma skoro nefotím, jsem hrozný. Dita fotí rodinné umělecké fotky. To klasické album záznamu reality jako je nástup do první třídy apod. naštěstí vždy obstarává babička.

Pracuješ i jako kameraman pro televizi, kde točíš dokumenty nebo magazíny – to je ale hodně odlišný styl, než jsou tvé fotky. Čím je tedy pro tebe focení a čím natáčení?

U práce v televizi nemusím tolik přemýšlet, tam je od toho režisér, nemusím organizovat, od toho je produkce, takže je to víc v klidu. Naopak, když fotím, tak jsem za vše zodpovědný, vše si musím udělat sám, a je to náročné. Ale zase mám tvůrčí svobodu.

Vzhledem k tomu, jak ve volné tvorbě vidíš svět, netoužíš coby kameraman po natočení nějakého hodně stylizovaného filmu?

Neřekl bych ne, ale zatím mě to míjí. Kdysi jsem chtěl natočit takový film jako režisér, dnes už mě to přešlo. Co mám ale hodně rád, jsou hudební klipy, krátké příběhy plné symboliky a vzkazů, tam si to užiju všechno dohromady.

Snímek Petra Hrubeše zařazený do souboru Obscura, který je k vidění ve foyer Komorní scény Aréna.

Co nejvíc na tvé tvorbě vadí tvým kritikům?

Vím, že některým lidem inscenovaná fotka nesedí, dávají přednost momentkám. Naposledy to byl kamarád režisér, kterého ta inscenovanost přímo rozčilovala. Ale neslyším to zase tak často, protože kdyby jo, tak by mě to asi deprimovalo (smích). Jinak kritika a vůbec zpětná vazba, i když je nepříjemná, vlastně posunuje a nutí přehodnotit věci, takže jsem za ni rád.

Kde bereš modely pro volnou tvorbu – a je těžké je přemluvit k focení?

Jsou to všechno lidé z okruhu rodiny, přátel, známých, kteří o mě něco málo ví. Ještě nikdy jsem nikoho neoslovil třeba na ulici, i když by to mohl být zajímavý moment. Ale je fakt, že jednu paní bych moc rád vyfotil. Chodí po Ostravě a má úplně žluté vlasy a silné líčení. Kdyby na ni měl někdo kontakt…

Soubor, který vystavuješ v Aréně, se jmenuje Obscura…

Je to trošku slovní hříčka, které mám rád. Původně jsem přemýšlel nad názvem OstRaw, ost jako východní, raw jako syrový. Camera obscura je prazáklad fotografie, obscura znamená temná. Ty fotky pracují s temnem, s kontrasty. Jde o snímky, na které měla vliv právě Ostrava. Neprojevuje se to úplně prvoplánově, ale to město a život v něm se tam za povrchem odráží. Jsou to takové „zaobrazy“, něco, co vzniklo inspirací Ostravou ex post v mé hlavě.