Malířka a ostravská tvrďačka Katarína Szanyi pluje na hladině kůže

Pocházíte z východního Slovenska, z malého městečka Vranov nad Topľou. Jak se absolventka Střední umělecké školy v Košicích v roce 1992 vůbec mohla dozvědět o existenci nějaké nové Katedry výtvarné tvorby v Ostravě při tehdy nově založené Ostravské univerzitě? Tedy v době, kdy ještě neexistoval internet a Československo se pomalu řítilo k rozpadu…

Tehdy skutečně nebyl žádný Google a byla trochu náhoda, když kamarádka našla v novinách článek právě o Katedře výtvarné tvorby v Ostravě. Na „pajdák“ kombinovaný s výtvarkou se jí nechtělo, byla to spíše introvertka a učit nechtěla, takže ji zaujala ta nová čistě umělecká katedra v Ostravě. Já se vlastně jen svezla s ní, vyrazily jsme spolu na zkoušky, ona se hlásila na grafiku a já na intermediální tvorbu. Paradoxní je, že kamarádka nakonec přijata nebyla, zatímco já se dostala.

Jaký na vás tehdy udělala Ostrava dojem? Psal se počátek roku 1992, ve Vítkovických železárnách ještě žhnuly vysoké pece, na Dolech Petr Bezruč, Jan Šverma nebo Odra se ještě pořád rubalo černé uhlí.

Byly jsme obě nadšené. Tak nějak podvědomě jsem si našla ubytování na Koleji Jana Opletala na Hladnově, kde jsem pak dalších pět let měla bydlet. A večer před zkouškami jsme s kamarádkou zašly na pivo naproti kolejím, do hospody Na Plivanci.

Jo, slavný to studentský podnik, kde ale tehdy ještě v přední části výčepu seděli horníci z Dolu Petr Bezruč a studenti mohli popíjet jen v zadním sále. Zaznamenaly jste tehdy havíře?

Ale ano, všimly jsme si těch černých hornických obočí a mě osobně vlastně ta ostravská atmosféra hned nadchla. Hlásila jsem se ještě na vysokou školu do Nitry, jenže pod dojmem toho ostravského zážitku už jsem tam ani nešla k přijímacím zkouškám. Naštěstí mě v Ostravě vzali.

Záhy se ale začalo Československo rozpadat na dva státy. Jak jste to prožívala? Nebála jste se, že vás z Ostravy pošlou po rozdělní federace domů na Slovensko?

Nebála. Nebyl mi ten rozpad moc příjemný, ale věřila jsem, že to nějak dopadne, že v Ostravě dostuduji.

Co jste si vlastně do Ostravy přinesla ze střední v Košicích? Jak se tam dělalo umění? Už tam jste se našla v malbě, která vás nakonec proslavila?

Ne, já jsem tam studovala takový dost divný obor – výstavnictví.

Aha, takže všechno mělo být jinak, vy jste měla malíře vystavovat, ne sama malovat?

Nebo dělat někde vánoční výzdobu, protože i to se tam učilo. Já jsem vlastně chtěla studovat restaurátorství, jenže ten rok zrovna tenhle obor neotevřeli. Malba se tehdy v Košicích vůbec neučila, takže proto jsem se v Ostravě přihlásila na intermediální tvorbu, na malbu bych si vůbec netroufala.

A málem jsme přišli o významnou malířku. Kdy jste zjistila, že vás zajímá hlavně malba?

Upřímně řečeno, první dva roky studií v ateliéru intermediální tvorby mě moc nebavily. O věcech přemýšlím dost komplikovaně a o moje emoce v tomhle ateliéru nikdo moc nestál, takže mě pořád více táhlo za studenty ateliéru malby. Ti mě také přesvědčili, abych zkusila přestoupit na malbu a vedoucí ateliéru malby Daniel Balabán s mým přestupem souhlasil.

Naštěstí. Už vaší diplomové práce si pak všiml spisovatel a také pro Ostravu asi nejpodstatnější výtvarný teoretik Jan Balabán. V Mladé frontě DNES tehdy v roce 1997 napsal, že mezi studenty i absolventy malby naprosto vynikáte a ocenil, jak Katarína Szanyi dokáže pouhým fragmentem na obraze „zastoupit svět a z jednoho kusu pomyslného zrcadla umí rekonstruovat, evokovat původní celek“. Jak se vám tehdy takhle chvála poslouchala?

To ani nevím, nečetla jsem nikdy ten text. Jan Balabán si ale tehdy jeden z těch mých obrazů koupil. Byl to takový fragment z pohoří Vihorlat, výsek zvláštně propojených stromů.

Dobře věděl proč. Pak už šla vaše kariéra strmě nahoru. Napřed první samostatná výstava v legendárním Černém pavoukovi a posléze i díky tomu, že Jan Balabán uměl do Ostravy přitáhnout pražské kunsthistoriky a kurátory (např. manžele Ševčíkovy), jste vystavovala na mnoha prestižních výstavách současného umění, pamatuji si třeba vaše obrazy na výstavě Perfect Tense v roce 2003 v Jízdárně Pražského hradu. Tak daleko to dotáhne málokterý vizuální umělec z Ostravy, jenže teď mám pocit, že už se Praha o umění vznikající v Ostravě moc nezajímá a šanci mají jen ti, kdo se do Prahy odstěhují. Co si o tom myslíte?

Až do přelomu milénia tu byla obrovská vlna, kdy se o Ostravu Praha opravdu hodně zajímala a jistou dobu jsme z toho byli všichni nadšeni a vážně uvažovali, že odejdeme do centra. Já se ale držela při zemi, nepovažuji se úplně za kariérní typ a Ostrava mi vyhovovala. Nevadí mi, že jsem trochu zahrabaná, k mému naturelu nepatří, že bych vystrkovala drápy a hrabala se pořád výš. Je ale pravda, že nyní už se o ostravskou scénu nikdo moc nezajímá, že ta vlna opadla. Bohužel, až na bod nula. Možná to bude i tím, že naše generace už nejede v tom hlavním proudu.

Protože nežijete v Praze. A také už Ostrava nemá kunsthistoriky, kteří by kvalitní umění, které tu vzniká, dokázali prosazovat v centru. Nepřestěhujete se ještě někdy z periferie do hlavního města?

(Katarína Szanyi dlouze mlčí).

Necháváte to na osudu?

Asi tak

Co vlastně uvidí návštěvníci vaší nové výstavy v Galerii Sokolská 26. Opět rozléváte barvy na plátno, stříkáte, používáte šablony?

Tentokrát jsem šablony těl a jejich fragmentů umisťovala na samé okraje pláten. Tak, že někdy vytvářejí jen pouhé rámy. Chtěla jsem, aby obrazy více dýchaly. Někomu se možná některé mé obrazy budou zdát prázdné, ale tohle prázdno je moje reakce na přílišnou obraznost, která tak často čiší ze současných obrazů, zejména mladých malířů. Vlastně jsem si na tuhle výstavu prázdno tak trochu programově naplánovala. Vzdušný štětec, vzdušnější malba. Neumím ale posoudit, zde to bude pro diváky něco extra nového, nová forma. Já v tom jsem pořád ponořena, takže to nemohou hodnotit. Návštěvníci sami uvidí a snad je ke vnímání obrazů navede i název výstavy Na hladině kůže. Kůže je pro mě zvláštní senzor pro vnímání různých věcí, obyčejných podnětů jako teplo nebo zima, přes kůži ale vnímáme třeba i dobrou či špatnou hudbu a mnohé další prožitky, všechno prostě nemusí jít přes srdce.

Tak uvidíme ve čtvrtek na vernisáži, co ty obrazy udělají s diváky. Díla, která jsem z připravované výstavy měl možnost vidět, mě rozhodně chladným nenechávají a kůže už reaguje… Ale ještě jinak – teď jsem jel z Přívozu tramvají plnou drsně se tvářících Romů a trochu měl strach o svou kůži. Nikdy se v Ostravě nebojíte?

Takové strachy moc nemám, já jsem tvrďačka. Otec byl myslivec, od útlého dětství mě tahal do lesa a pak mě tam nechal někde sedět mezi strašidelnými větvemi. Já jsem dost vycvičená, nějakých Romů se určitě nebojím.